Ověřil jsem si, že dovolená u rodičů na chalupě má různé výhody. Mezi ně patří třeba i shledání s vlastními starými knihami, které jsme již vyhodili, ale některé z nich rodičové uchovali na chalupě.
Mám silné podezření, že to bylo poprvé, co se mi podařilo silou vůle dolouskat tyhle úvahy o historii detektivky až do konce. Nepamatuju si to jistě, ale skoro jistě jsem se do Nápadů čtenáře detektivek opakovaně pouštěl – protože podle názvu a autora vypadá jako atraktivní útlá brožurka – ale text nebyl pak takový, abych měl sílu ho dočíst. (Doufám, že se nepletu – klidně jsem to mohl už někdy přečíst, napsat o knize na blog a pak na to zapomenout. Už se mi to takhle jednou stalo.)
Ale dovolená na chalupě, kde uspávám mrňouse nejen večer, ale ještě i po obědě – taková dovolená je ideální pro vyřízení podobných čtenářských restů.
Texty pocházejí z roku 1964 a nečetly se úplně snadno. Jeden problém je, že neznám vůbec nebo skoro vůbec část autorů, kteří jsou uváděni mezi významnými detektivkáři, i když detektivky čtu (a mám rád) bez velkých přestávek prakticky celý život. Naštěstí však nečtu moc detektivek napsaných po sepsání Nápadů čtenáře detektivek; čili můj dnešní rozhled se časově příliš neliší od p. Škvoreckého v té době.
Jen mi není jasné, proč p. Škvorecký v knize zcela ignoroval p. komisaře Maigreta, což je pro mě přitom jeden ze tří největších Velkých detektivů, naroveň s p. Holmesem a p. Poirotem.
Předpokládám, že důvodem pro napsání knihy bylo, že p. Škvorecký si chtěl zformulovat, jak má vypadat správná detektivka a kteří autoři v historii tento kánon kodifikovali. Ne moc překvapivě mu vyšlo, že prakticky vše hlavní už vymyslel podivínský autor prvních detektivek, p. E. A. Poe, zejména pak klíčovou postavu Velkého detektiva. Komerčně se pak Poeovy zásady etablovaly ve věčně svěžím (byť vlastním autorem nemilovaném) díle p. A. C. Doylea. Druhým důvodem bylo nejspíš přání p. Škvoreckého shromáždit hlavní desatera (či jiné počty přikázání), která v průběhu doby zformulovali jiní spisovatelé v žánru detektivky. Desatero pátera Knoxe pak p. Škvoreckého inspirovalo k vytvoření detektivek, v nichž jednotlivá přikázání záměrně porušil. Tato přikázání jsou bezesporu kouzelná a je radost si je kdykoli znovu připomenout:
První přikázání pátera Knoxe: Zločinec musí být někdo, o němž je zmínka brzo na začátku příběhu, avšak nesmí to být nikdo, jehož myšlenky bylo čtenáři umožněno sledovat.
Mám rád takovéto mechanické zásady; třeba i tu, kterou formuloval prý už sám zakladatel žánru p. Poe, totiž že vrahem má být ta postava, která je nejméně podezřelá.
S vývojem Poeovy normy o nejméně podezřelém vraždívala křehká stařenka nebo ušlechtilý gentleman-lidumil. Chesterton navrhl zlepšení: nejméně podezřelý má upadnout aspoň jednou v průběhu děje do těžkého podezření, z něhož má být dokonale očištěn, aby ho nakonec detektiv přece jen usvědčil.
Celkově si myslím, že p. Škvorecký je přesně člověk, který měl takovouto úvahu sepsat, protože jeho detektivky s poručíkem Borůvkou mám z české detektivkové žánrové literatury nejradši (tedy z toho malého zlomku, který jsem četl), hned po nedostižných Povídkách z jedné a druhé kapsy p. Čapka; teď si mimochodem uvědomuju, že p. Čapek s oblibou zasáhl do zábavného žánru, vytvořil navždy nepřekonatelný výkon a zase si šel psát po svém. Podobný zásek má kromě detektivky vlastně i ve sci-fi.
Kniha není prosta úliteb dobovému režimu, když se široce zabývá tím, nakolik jednotliví autoři byli politicky uvědomělí. Nicméně řekl bych, že příslušné pasáže mají celkem zřetelný charakter úliteb. Důvod pro jejich zařazení si dovedu představit a chápu ho; příslušné měření angažovanosti je od zbytku knihy celkem snadno oddělitelné.
Hlavním tématem, které p. Škvorecký rozebírá, je, nakolik detektivky jsou a mají být realistické. Dochází k závěru, že je v pořádku, když detektivky jsou pohádky psané a čtené za účelem úniku z reality, protože tak jsou nejzábavnější. Musí pouze dodržovat některé zásady logiky. Moc hezky píše o tom, že zábavnost si žádá značně nadsazené zacházení realitou, například s motivem pro vraždu. Za fasádou racionální úvahy je samozřejmě obrovská nadsázka.
... to nám dává odpověď na otázku po motivech vraždy v detektivce. Protože jediným skutečným motivem je čtenářská poptávka, bývají to motivy slabé, slaboučké. ... Proto v románech tak často, tak dobře, tak rafinovaně, tak vynalézavě a riskantně vraždí staré panny, dobromyslné tetičky, vážení milionáři, ctihodní lordi a spořádaní občané.
Z četby jsem si odnesl asi následující perličky, které možná jsou méně průtokové:
- P. Holmes má záměrně irské křestní jméno Sherlock, na počest původu svého autora.
- P. Rex Stout (jediný autor detektivek vedle kanonických p. Doylea, pí. Christie a p. Simenona, kterého čtu stejně rád) pronesl ve čtyřicátých letech postřeh, že dr. Watson byl patrně ženou, neboť se v dobrodružstvích s p. Holmesem chová jako žena, což se dokládá ukázkou, kde p. Škvorecký přechýlil pisatele do ženského rodu:
Sherlock Holmes stál přede mnou a usmíval se na mne ... vztyčila jsem se, v bezbřehém údivu jsem na něho několik vteřin zírala, a pak, jak se zdá, jsem omdlela...
V oněch posledních dnech byl náš vztah podivný. Holmes měl spoustu návyků, pevných a malicherných návyků, a já se proměnila v jeden z nich. Jakožto součást inventáře jsem se podobala houslím, dýmkovému tabáku, staré černé lulce, zápisníkům a jiným, možná méně nezbytným předmětům...
K tomu bych snad poznačil, že dr. Watson nemusel být nutně ženou. Naopak se skoro divím, proč taková komplikovaná teorie, když dnes by na prvním místě každého spíše napadlo, že pánové dobrodruhové měli homosexuelní vztah. Na tomto místě mi budiž dovolen osobní povzdech člověka, který je vystaven působení fan fiction se vším tím slashem: jako takový jsem naopak totálně překvapen vždy, když čtu původní verze dobrodružství z Baker Street, kde ti dva pánové nejsou milenci... Bohudík!
- Vynikající je připomínka citátu nějakého p. W. H. Audena, který napsal, že četba detektivek je prostě neřest jako každá jiná neřest. V tom článku má výtečnou poznámku o tom, co mj. od detektivky vyžaduje:
... příběh se musí odvíjet dle jistých formulek (velice nesnadno se mi např. čtou detektivky, které se neodehrávají na anglickém venkově).
Tomu se chechtám z celé knihy nejvíc – detektivka se musí odehrávat na anglickém venkově, jinak má čtenář zmatek a nebaví se. To je geniální postřeh.
Závěr laboratorních prací: Nápady čtenáře detektivek nejsou tím nejvíc dechberoucím čtením na světě, ale mají některé cenné údaje. Lze v nich najít prinejmenším pár tipů na pozapomenuté detektivky, které určitě někde leží už třicet let bez výpůjčky ve skladu městské lidové knihovny.
První věta knihy: V těch dávných a dávných časech, kdy velebnost důstojných pánů byla ještě všeobecně ctěna, vztyčovával velebný pán Meloun prst k pavučinám na stropě třídy a laskavým, avšak přísným hlasem nás varoval před hříchy.
Poslední věta: A věřím s Karlem Čapkem, že umění má nadto jiné, velké a bojovné úkoly, ale tento není z posledních.