Dnes napíšu o druhé sérii detektivek s p. poručíkem Borůvkou, což je třicátý šestý díl sebraných spisů p. J. Š. Měl jsem tam kousek nedočtený, tak aspoň byl důvod to dorazit.
Hlavním rozdílem oproti první části je ale výrazný politický náboj všech povídek, který trochu zastiňuje, že jde o detektivky. Prorežimní protivník (a současně nejbližší spolupracovník) p. Borůvky, p. praporčík Málek, se profiluje výrazně jako zastánce invaze Varšavské smlouvy. U těch prorežimních záporných postav u p. Škvoreckého si někdy nejsem jist věrohodností, jestli to s jejich politickým ajfrem nepřehání, ale těžko říct.
P. Škvorecký dává do kontrastu s tuhým politickým režimem pestrý život vnitřně svobodných kladných postav, zdůrazňuje, jak smíšení byli jejich předci (židovská babička p. Borůvky, američtí rodiče přítele jeho dcery). Jako hlavní naděje a kladný element vstupuje do příběhu právě Mák, což je Amík, s nímž chodí sl. Zuzana Borůvková.
I když jsou tradiční cynické milostné propletence trochu v pozadí oproti jiným textům, i zde se najdou. Třeba na disidentském večírku u spisovatele p. Kopance vyslechne poručík na pozadí tuto rozmluvu dvou přítomných dam:
"Já například vim i to," říkala dívka provdaná za pařížského skopčáka zvýšeným hlasem, "že ten tvuj dolejzá za tou kurvou Balabášovou, aby ho nechali překládat aspoň pitomý sovětský hry na cizí jméno!"
"A já zas například vim," říkala ještě zvýšenějším hlasem druhá holka, "že ty tomu svýmu kapitalistovi zahejbáš s tim svym bejvalym, co je teď ve Svobodný Evropě! A napíšu mu to, abys věděla! Natolik francouzsky umim!"
Můj názor na tyto povídky není úplně jednoznačný. Říkám si, jestli přes tu značnou nedetektivkovost paradoxně nenaplnily originálním českým způsobem ty správné součásti drsné detektivní školy, jako je nepřízeň nadřízených hlavního detektiva, jeho balancování na hraně zákona, odvolávání z případu, protože šlape na kuří oka vlivným podezřelým; detektiv se však nevzdává a vyšetřuje ve volném čase sám.
V tomto směru se mi moc srovnatelných českých textů nevybavuje. P. Borůvka dokonce na závěr končí ve vězení, protože se postaví na stranu pachatele proti svým kolegům, když už se nechce podílet na nespravedlnosti. Do vězení za ním přichází i blondýna z první série, nyní již se dvěma dětmi, aby si v závěrečné scéně pobrečely společně se Zuzanou.
Jako čistě osobní poznámku bych dodal, že fakt nevím, proč i tento díl opět končí zpochybňováním otcovství p. Borůvky jenom kvůli barvě očí jeho dcery Zuzany.
"No je to prakticky vyloučený," řekla Zuzanka. "Modrovokej chlap s šedovokou ženskou, dyby se postavili na hlavu, tak spolu nesploděj kočku, jako jsem já."
Já prostě nevím, proč je nutno takové motivy tam zatahovat. Jedině snad p. Škvoreckého může omlouvat, že v té době ještě věda dostatečně nepokročila. Ostatně od určité návštěvy před pár lety u Němečků:-) toto téma poněkud sleduji. A je pozoruhodné, jak výrazně se mění i třeba příslušné heslo ve Wikipedii. Pamatuju si, že když jsem si to četl poprvé, tak tam stálo, že pravděpodobnost dvou modrookých mít hnědooké dítě je zhruba jedna ku stu milionů. Akutální formulace je tam mnohem a mnohem přijatelnější a celkově určitě rozumnější:
Kdysi zastávaný názor, že modrá barva očí je prostě recesivním znakem, se ukázala jako mylná. Dědičnost barvy očí je tak komplexní, že se může vyskytnout téměř jakákoliv kombinace barvy očí rodičů a dětí (viz zde).
Já osobně už jsem s takovýmto názorem docela spokojen. Už jen doufám, že další vědecký pokrok ještě z té věty vymaže slovíčko "téměř" jakákoliv kombinace. Pak to bude dokonalé.
S tímto se již loučím a přeji čtenářům i sobě, aby se podařilo zmobilizovat morálku, abychom nepoklesávali aspoň pod svoji průměrnou duchapřítomnost a kázeň.
První věta knihy: Ačkoliv to poručík Borůvka nikdy nikomu neřekl, věřil na znamení.
Poslední věta: Spal tvrdým, bezesným spánkem lidí možná pomýlených, ale spravedlivých.