Trvalo to 30 let, ale konečně jsem mu to vrátil.
Jeden čas mi rodiče Ohníček kupovali. Pamatuju, že p. Štika byl úplně radioaktivně zářící atraktivní stránka, které se nic jiného nemohlo rovnat. Ohníček se mi tehdy líbil i díky tomu hezkému podélnému malému formátu. Dvouřádkový strip s p. Štikou na něm vynikl o to více.
Jenom mě jako dítě frustrovalo, že málokdy jsem tehdy záhadu správně vyřešil. Až dnes jsem se tedy na to vrhl užívaje plnými doušky moudrosti stáří, životní zkušenosti a hloubky dosaženého vzdělání. Luštil jsem detektivní záhady jednu za druhou. Ale přeci se jich našlo 31, které jsem neuhádl vůbec nebo nepřesně nebo neúplně. Můžete říci, že 31 odpověď, kterou jsem si vyhodnotil jako nesprávnou nebo neúplnou, je slabý výkon. Pro mě je to však veliký úspěch.
Na detektiva Štiku si navíc pravidelně vzpomínám u příběhů Hercula Poirota. Jsem jeho velký fanoušek, ale když člověk čte krátké povídky s Poirotem, tak vidí, že ani největší velmistryně žánru nic neudělá s tím, že krátká detektivka je směšná. A chudák p. Štika má na celou zápletku jen 5 obrázků! To je teprve majstrštyk.
Divné stavy I.
A co se nestalo: dnes jdu z oběda a v Krakatitu za výlohou Otazníky detektiva Štiky od p.Kalouska a p. Lapáčka. Nebylo o čem přemýšlet. Málem jsem ho už nekoupil - dávali mi poslední kousek z výlohy. A není divu. Nepamatuji si na nějakou srovnatelnou knihu, po které bych ihned a bez jakýchkoliv výhrad se vrhl a hned ji přečetl.
Rovnou říkám, že detektiv Štika nezklamal ani po těch letech. Nádhera, krása, paráda, rychlost, lidskost, uměřenost, solidnost, starosvětskost.
Divné stavy II.
Podle doslovu Otazníky detektiva Štiky vycházely s přestávkami 15 let, od r. 1971 do r. 1986. Postava byla inspirována podobnými detektivními komiksy v časopisu Pif s hrdinou detektivem Ludovicem.
Knížka obsahuje třetinu všech štikovských příběhů, které vyšly. Napřed jsem litoval, že není kompletní a že si časem budu muset jistě kupovat ještě jednu, až to někdo vydá kompletně.
Ale po přečtení si myslím, že možná to takhle je OK, protože motivy se už i tak hodně opakují, zvláště příběhy z posledních dvou let už prakticky jen kopírují nějaký příběh starší.
Jeden případ z cesty vlakem.
Kdo náhodou detektiva Štiku nezná - protože třeba nečetl Ohníček, tak neví, že většinou se jedná o fingované zločiny a p. Štika odhalí, že oběť si vše jen vymyslela. Příběhy dodržují rigidních několik modelů, asi šest: vedle fingovaného zločinu to bývá odhalení nevinné lži někoho, kdo se chlubí na večírku, nebo též usvědčení nějakého pana Mojmíra (příp. pana Karla, pana Jaroslav, pana Bedřicha, pana Alfonse apod.), kterého detektiv Štika od počátku podezříval a který si marně připravoval alibi, většinou za pomoci manželky.
Takové věci se dnes už nestávají.
Mou osobní satisfakcí bylo, že záhady byly postupem let těžší: nejvíce neuhádnutých jsem měl v příbězích z počátku 80. let; což je i doba, kdy jsem jako dítě Ohníček četl.
Knihu doporučuji, je kouzelná; respektive - doporučuji, pokud do ní napřed nahlédnete v knihkupectví. Protože, koho nostalgické kouzlo dětských detektivek neosloví, tak pro něho je samozřejmě doporučení nula. Nedivil bych se, kdyby tento kousek nebyl jen konzumním statkem, a časem spíše rostl i na hodnotě.