Zrozeni k běhu (Born to Run)

23. listopad 2013 | 23.35 |

Říkal jsem kolegům v práci, že jsem podlehl tlaku okolí, kde všichni běhají, a též jsem začal běhat. Kolega mi pak půjčil knihu od Christophera McDougalla Zrozeni k běhu (Born to Run). Zapomenutý národ a tajemství nejlepších a nejšťastnějších běžců světa. Její četba se pro mě stala jedním z největších čtenářských zážitků vůbec.


born-to-run-zrozeni-k-behuZrozeni k běhu pojednává o vytrvalostním běhu. Typickým čtenářem bude nejspíš začátečník v této zábavě, případně někdo, kdo o běhání uvažuje. Nevidím to však jako podmínku: skvělou knihu si může přečíst kdokoli, i skladník ve šroubárně.


P. McDougall je novinář a žánrem Zrozeni k běhu je publicistika. Její páteř tvoří příběh o autorově cestě do mexických velehor Sierra Madre, do části nazývané Měděné kaňony. Tam žije primitivní národ Tarahumarů, který však vyniká tím, že pěstuje dlouhatánské běhy po smrtelně obtížných velehorských terénech jako hlavní část své kultury a životního stylu. Autor v Tarahumarech spatřuje ideál nejen vytrvalecký, ale i v dalších oblastech.

Na rozdíl od Lance Amstronga nedoplňují Tarahumarové svou dietu žádnými na ionty bohatými nápoji pro sportovce. Mezi cvičením se neládují proteinovými tyčinkami, ve skutečnosti do sebe dostávají jen minimální množství proteinů, protože jsou živi především z mleté kukuřice doplněné jejich oblíbenou pochoutkou - grilovanou myší. Před závodem Tarahumarové netrénují, nerozcvičují se, ani se nazahřívají. Prostě dojdou ke startovní čáře, vtipkují a povídají si... A pak osmačtyřicet hodin pádí jako o život.

Jak je možné, že z nich nejsou mrzáci? přemýšlel jsem. Jako by nějaký úředník popletl údaje v kolonkách statistik. Neměli bychom my, tedy lidé s nejmodernější běžeckou obuví a na míru vyrobenými vložkami mít nulovou míru zranění a Tarahumarové, kteří běhají výrazně častěji, v kamenitém terénu a v botách, které lze za obuv považovat jen stěží, mít nohy neustále v sádře?

Mají odolnější nohy, protože běhají celý život, napadlo mě, ale vzápětí jsem si uvědomil, že si protiřečím. To přece znamená, že by měli na nohy trpět více, ne méně. Jesltiže je běhání pro nohy škodlivé, pak vyšší běžecká zátěž by měla ubližovat výrazně víc.

Mezi Tarahumary žije záhadný uprchlík ze Států, známý jako Bílý kůň (Caballo Blanco). Autor v úvodu knihy nachází Bílého koně, aby se jeho prostřednictvím dostal k plachým Tarahumarům. Příběh pak pokračuje plánem Bílého koně uspořádat závod, kde by se Tarahumarové poměřili s nejlepšími americkými ultraběžci na domácí půdě, v Měděných kaňonech. Myslím, že mohu prozradit bez újmy čtenářskému zážitku, že závod se uskuteční a jeho popis tvoří vyvrcholení knihy.

Když v Runner's World vyšel můj článek, zažehl poměrně silnou jiskru zájmu o Tarahumary, ale k žádnému návalu elitních dálkových běžců, kteří by se toužili přihlásit do Caballova závodu, nedošlo.

Vlastně se neozval ani jeden.

Částečně to možná byla moje chyba. Zjistil jsem, že ho nedokážu věrohodně popsat bez toho, abych použil výraz "vyzáblý" nebo se zminil o skutečnosti, že o něm Tarahumarové hovoří jako o "tak trochu podivínovi". Je jedno, nakolik vás nějaký závod uchvátí, protože si dobře rozmyslíte, jestli vložíte svůj život do rukou tajemného samotáře s falešným jménem, jehož nejbližší přátelé žijí v jeskyních, pojídají myši a stejně ho považují za cáklého.


Kapitoly o cestách a běhání s Tarahumary se střídají s publicistickými kapitolami o různých tématech z vytrvalostního běhu. V důsledku toho obsahuje Zrozeni k běhu mj. následující témata:


- Reportáž z krutého života v mexických horách, kde vládne drogová mafie.

- Úvahy z evoluční biologie o tom, jaký význam měl vytrvalostní běh pro evoluci Homo Sapiens. Člověk se porovnává z hlediska tělesné stavby s lidoopy, s evolučními předchůdci člověka i s predátory. Dobré jsou i pasáže, kde nastiňuje praktický všední život pravěkých lidí. A v čem se například lišil ve srovnání s neandrtálci. Vychází z toho, že holé vzpřímené tělo, které se ochlazuje pocením, je evolučně ideální pro vytrvalý běh; představivost je potřeba k tomu, aby se lovec vžil do myšlení pronásledované zvěře.

- Tyto úvahy dovedly autora nejen k Tarahumarům, ale též k dalším antropologickým výzkumům. Hlavně se zaměřuje na lov během (uštváním zvěře), a na výzkum pána z Jižní Afriky, který za tím účelem nalezl několik posledních jedinců, kteří toto umění ještě praktikovali, a žil s nimi.

- Představuje se fenomén ultraběžectví: závody (jsou to různé padesáti- nebo stomílové hrůzy, nezřídka po velehorách nebo naopak přes poušť apod.; zaujal mě i závod, kde lidé soutěží s koňmi), největší osobnosti mezi závodníky (a jejich cesta k ultraběhání), i pořadatelé a vůbec komunita. Naprostými bombami jsou pak veškeré pasáže, které ukazují případy, kdy různí nadšenci / hochštapleři zorganizovali účast Tarahumarů na amerických vytrvalostních bězích. Konfrontace geniálních přírodních primitivů se sofistikovaným západním přístupem je zaručeně úžasná.

Nová parta Tarahumarů, která se objevila na dalším závodě v Leadville (pozn. na 100 mil ve výšce od 3400 m n. n.), na Kena velký dojem neudělala. Kapitán týmu vypadal jako skřítek z reklamy na oblíbené cukrovinky, který odešel předčasně do penze a přestěhoval se na Miami Beach. Drobný pětapadesátiletý dědeček měl na sobě modrý župan s blýskavými růžovými kytičkami, růžový šátek, pleteného kulicha naraženého přes uši a neustále se šťastně usmíval. Dalšímu běžci mohlo být něco přes čtyřicet a doprovázeli je dva chlapci tak mladí, že mohli být jeho synové. Celá účast týmu byla ještě hůře zorganizovaná než posledně, a jakmile tarahumarský tým dorazil, vytratili se jeho členové na místní skládku. Z té se vrátili s pásy pneumatik, z nichž si začali vyrábět sandály. Tentokrát jim nové černé kecky nikdo nevěnoval.

Krásné jsou portréty účastníků závodu s Tarahumary, což je několik špičkových vytrvalců, ale někteří z nich jsou dosti potrhlí. Nádherné je, že jde o reálné lidi, takže jejich jména si dáte do Googlu a vyjedou vám jejich fotky.

Při závodě Old Dominion 100, který se uskutečnil o několik měsíců později, uslyšeli dobrovolníci na občerstvovací stanici v polovině trasy jekot vycházející z lesa. Vzápětí mezi stromy vyrazila dívka s copánky. Udělala stojku, skočila zpátky na nohy a začala boxovat pěstmi do vzduchu.

"Víc toho na mě nemáš Old Dominione?" vykřikovala a tloukla do vzduchu. Na stanici čekal na Jenn jednočlenný tým v podobě Billyho s jejím oblíbeným občerstvením uprostřed závodu, tedy se sýrovou pizzou a irskou whiskey. Jenn přestala poskakovat a boxovat a zakousla se do porce pizzy.

Dobrovolníci na občerstvovací stanici jen nevěřícně zírali. "Zlato," varoval ji jeden z nich, "radši se ukázni. Ze stovky máš polovinu za sebou polovinu teprve dvacet mil před cílem."

"Tak jo," pokrčila ramena Jenn. Pak si otřela mastnou pusu do podprsenky, zapila pizzu whiskey a vyrazila.

"Snaž se ji zpomalit," pokoušel se jeden z dobrovolníků radit Billymu. "Běží o tři hodiny rychleji, než je rekord závodu." Zvládnout sto mil v horách není totéž jako běžet městský maraton. Jakmile se ve tmě dostanete do potíží, musíte mít hodně štěstí, abyste vyvázli živí.

Billy jen pokrčil rameny. Po ročním vztahu s Jenn už věděl, že jeho dívka zvládne cokoli, jen ne se zklidnit, i kdyby sama chtěla. To, co v ní vřelo - touha, inspirace, zlost, bujarost - z ní tryskalo jako gejzír. Konecnonců, tahle dívka se přidala k ragbyovému týmu UNC a stanovila standard, který se zdál během stosedmdesátileté historie tohoto sportu nemožný: byla příliš divoká na večírky ragbistů.

- Významným tématem jsou úvahy o běžecké technice. Především ve vztahu k diskusi, jestli speciální běžecké boty zabraňují zranění, nebo jestli je naopak nezpůsobují. Na jedné straně je moderní medicína (a marketing Nike a spol.), které vykreslují člověka jako tvora, kterému běh škodí. Proti tomu jsou ti Tarahumarové, a vůbec milióny let generací, které běhaly po savaně za antilopami a – to si troufnu tvrdit – běžecké boty neměly.

.
- Vedle běžecké techniky se věnuje i něčemu jako étosu běhu. Běh by neměl být prací a tíživou povinností, ale přirozenou radostí. Vrací se k několika originálním osobnostem z historie běhu. Mezi nimi ukazuje na výsadním místě p. Zátopka; nečetl jsem nikdy dříve ani vzdáleně srovnatelně krásný portrét p. Zátopka. Mezi všemi těmi indiány, kalifornskými plavčíky, co dělají veškeré extrémní sporty, japonskými běhajícími mnichy atd. je p. Zátopek podán jako skvělá osobnost, který vlastní cestou žil totéž, co vyznávají Tarahumarové.

Emil Zátopek miloval běh natolik, že ještě jako voják základní služby brával svítilnu a vyrážel za nocí na třicetikilometrové běhy do lesů.

V kanadách.

V zimě.

Po celodenním pěchotním výcviku.

Když bylo příliš sněhu, Zátopek běhal ve vaně s namočeným špinavým prádlem, takže se dobře procvičil, a navíc si ještě vypral. Jakmile počasí dovolilo vyrazit ven, jako by se zbláznil. Běžel vždy čtyři sta metrů, co nejrychleji dokázal, a tyto krátké běhy třeba devadesátkrát po sobě opakoval, přičemž mezi nimi pokaždé dvě stě metrů lehce vyklusával. Po dokončení takovéto rozcvičky měl naběháno přes padesát kilometrů. Kdybyste se ho zeptali na tempo, jen by pokrčil rameny. Nikdy si čas neměřil. Aby si procvičil rychlé starty, hrál s manželkou Danou házenou oštěpem přes fotbalové hřiště. Jedno z jeho oblíbených cvičení v sobě spojovalo vše, co měl nejraději. Běhával lesem ve vojenských kanadách a s milovanou manželkou na zádech. ...

Jeho otřesný křečovitý styl byl manou nebeskou pro novináře. ("Nejstrašidelnější hororové představení od dob Frankensteina..." "Běží, jako by příští krok měl být jeho posledním..." "Vypadá, jako by zápasil s chobotnicí na dopravním pásu..."), ale Zátopek si z toho nic nedělal. "Nemám dost talentu, abych dokázal běžet a ještě se smát," říkal. "Ještě že jsem se nedal na krasobruslení. Tady dostávám body jen za rychlost, ne za umělecký dojem."

A bože, jak byl přátelský! Zátopek se na závodech choval, jako by měl schůzku. Dokonce i uprostřed závodu si rád lámanou francouzštinou, angličtinou nebo němčinou povídal s ostatními běžci. Jeden nabručený Angličan si dokonce na Zátopkovo "neustálé tlachání" stěžoval. Po závodech se občas v jeho hotelovém pokoji sešlo tolik nových známých, že se nakonec musel vzdát své postele a spal venku pod stromem.


- Nejpolemičtějším tématem je ostrá kritika výrobců běžecké obuvi, především Nike, jako průkopníka bot pro jogging. Těžko si představit horší odsudek, než argumetaci v Born to Run: po celá desetiletí Nike měl razit naprosto diletantskou ideu o běhu přes paty, který není přirozený a ničí nohy. Měl být umožněn právě vyztuženými pružnými podrážkami, což však nikdy nefungovalo. Autor uvádí argumenty, že běžecké boty zvyšují riziko úrazu, protože brání rozvoji nejlepšího systému, který máme, a to vysoce komplexní lidské nohy: nárt složený z desítek kůstek do pozoruhodné klenby, držený svaly (které však při běhání v polštářových botách jsou ztuhlé a zakrnělé) a to vše řízené pomocí mnoha nervů na jednom z nejcitlivějích míst těla. To všechno máme v chodidlech právě proto, aby noha sama odpružila otřesy a šetřila kolena, šlachy a tělo vůbec.

Doktor Richards sám jen těžko věřil tomu, že průmysl s ročním obratem dvacet miliard dolarů staví pouze a výhradně na prázdných slibech a nadějích. Zveřejnil proto výzvu:

Je kterákoli firma vyrábějící sportovní obuv připravená prohlásit, že nošením její obuvi pro dálkový běh dojde ke snížení rizika poranění pohybového aparátu?

Je některý z výrobců obuvi ochoten prohlásit, že nošení jeho běžecké obuvi zlepšuje výkonnost dálkových běžců?

Jste-li připraveni něco z toho tvrdit, máte pro tato tvrzení dostatečná podkladová data?

Doktor Richards čekal, a dokonce se pokusil některé z největších obuvnických firem kontaktovat, aby od nich získal údaje. Narazil však na hradbu mlčení.

Jesltiže vám tedy běžecké boty nepomáhají k vyšší rychlosti a neodstraňují riziko poranění, za co vlastně platíte? Co přinášejí všechny ty mikročipy, "absorbéry nárazů", vzduchové polštáře, torzní zařízení a výztuže? No, jestli máte ve skříni pár bot Kinseis, tak se něčeho podržte, protože přicházejí špatné zprávy. A jak to u špatných zpráv obvykle bývá, přicházejí ve trojici:

Nepříjemná pravda č. 1: Nejlepší obuv je ta nejhorší  ...

Nepříjemná pravda č. 2: Noha je nepřekonatelná ...

Poslední nepříjemná pravda: Dokonce Alan Webb říká: "Lidé jsou konstruováni tak, aby běhali bosí."

- Velice entuziastický je pohled na léčebnou sílu vytrvalostního běhu. K tomu je v knize i pár fitness tipů ohledně stravy (jeden tip: velice doporučuje snídat salát z listové zeleniny, prý zázračný začátek dne). Aniž by v tomto směru byl nějak zarputilý, opakovaně se vrací k empirickému pozorování, že nejlepší vytrvalostní běžci víceméně přirozeně směřují k vegetariánské stravě.

Díval jsem se na čtenářské ohlasy na Amazon.com. Jde o profláklý knižní bestseller, a tedy je uživatelských recenzí mnoho. Odpůrci i příznivci se shodují v tom, že autor se nevyhýbá nadsázce, přehánění a argumentuje klidně i dost zjednodušeně, když se mu to hodí.

Určitě bych souhlasil s tím, že o každém jednotlivém tématu existují zasvěcenější a hlubší práce, než poskytuje Zrozeni k běhu.

Jenže to není chyba, ale vlastnost, abych použil okřídlenou formuli. Zrozeni k běhu by mohla vzniknout klidně jako nudná populární encyklopedie vytrvalostního běhu. Díky americkým vydavatelským institucím však vznikl originální zábavný a velice čtivý příběh. Z doslovu je zřejmé, že struktura a zpracování knihy je do značné míry kolektivním dílem: autor spolupracoval s editory při formulaci koncepce a způsobu, jak pospojovat témata dohromady. Jelikož autor píše do Men's Health, tak i jazyk má kontrolovaný dle měřítek jasné, jednoduché (pro někoho možná až na hranici přílišné jednoduchosti) a zábavné řeči, jaká se používá právě v magazínech pro muže.

Výsledkem je čtení, od něhož jsem se nemohl odtrhnout a které mě posunuje v praktickém životě. Získal jsem podněty pro zdravější životosprávu a další motivaci pro běhání. Konkrétní záměr, který jsem si z knihy odnesl, je, že si chci určitě vyzkoušet běh naboso; přemýšlím pomalu, kde to nejlépe uskutečnit.

Též z hlediska naučného si nevybavuji nic, co by mi srovnatelně přiblížilo věrohodně, jak asi tak žili mí předci před milionem let. Vždycky v zimě se podívám na tu slotu za oknem a jen se nevěřícně koukám: jak mohl v TOMHLE někdo přežít odkázán zcela a jen sám na sebe? A ještě se v tom rozmnožit a vychovat potomstvo? A úplně nejvíc: ti nejsilnější a nejodolnější, kteří toto dokázali, tak to jsou ti, jejichž potomkem jsem (mj.) JÁ! Protože ti ostatní zašli hladem a mrazem a nezanechali potomstvo.

Nad tím vším se nese společná myšlenka: všichni ti ultraběžci, indiáni, křováci, pravěcí lidé, propagátoři běhu naboso, vědci v laboratoři pracující na původně zavrhovaných myšlenkách tvoří pozoruhodný humanistický obraz člověka. A přitom současně výrazně americký v tom, jak zarputilý jedinec proti všem (začasté naprostý outsider proti úspěšné většině a mainstreamu) jen díky úsili (vytrvalosti) a hledání štěstí nakonec dospěje k úspěchu.

Doporučit Zrozeni k běhu není žádný velký myšlenkový výkon, stačí následovat milionové masy po celém světě. Nemám důvod snažit se být originální – moc pěkná kniha, určitě doporučuji.

První věta knihy: Dlouhé dny jsem v mexickém pohoří Sierra Madre pátral po po přízraku známém jako Caballo Blanco - Bílý kůň.

Poslední věta: Pak nám celé městečko Urique zmizelo v oblaku prachu.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Zrozeni k běhu (Born to Run) eithne 24. 11. 2013 - 10:54
RE: Zrozeni k běhu (Born to Run) sargo 24. 11. 2013 - 11:46
RE(2x): Zrozeni k běhu (Born to Run) eithne 24. 11. 2013 - 12:14
RE(3x): Zrozeni k běhu (Born to Run) sargo 24. 11. 2013 - 12:24
RE: Zrozeni k běhu (Born to Run) jarmik 24. 11. 2013 - 20:52
RE: Zrozeni k běhu (Born to Run) zmrzlinka 25. 11. 2013 - 21:19
RE(2x): Zrozeni k běhu (Born to Run) jarmik 25. 11. 2013 - 22:23
RE: Zrozeni k běhu (Born to Run) littlekey 27. 11. 2013 - 13:45
RE: Zrozeni k běhu (Born to Run) littlekey 27. 11. 2013 - 13:51
RE(2x): Zrozeni k běhu (Born to Run) jarmik 27. 11. 2013 - 14:06
RE: Zrozeni k běhu (Born to Run) eithne 30. 12. 2013 - 16:25
RE(2x): Zrozeni k běhu (Born to Run) jarmik 30. 12. 2013 - 21:12
RE: Zrozeni k běhu (Born to Run) kaci 14. 02. 2014 - 09:03
RE(2x): Zrozeni k běhu (Born to Run) jarmik 16. 02. 2014 - 16:05