Jarmik | Čtyři roky běhu

Poprvé jsem vyběhl 28. října před čtyřmi lety, letí to. Jelikož první běh byl na státní svátek, tak si na své běhací výročí vždycky vzpomenu. Určitě je takové přesné výročí důvodem pro další malé bilancování a pár nesouvislých poznámek. 

Běžecké bilancování je pozitivní. Jakkoli jsem se do běhání pustil v rámci celkem klasické krize středního věku coby čerstvý čtyřicátník, ani zpětně nemám prakticky žádné pochyby o správnosti této aktivity a hlavně nepochybuju ani o tom, že chci pokračovat.

Dalo by se dokonce říci, že běhání se stalo dominantou mého života. Třebo o dovolených je jednou z hlavních odměn, když se proběhnu v krásném neobvyklém prostředí: předloni jsem vyběhl v rakouských Alpách ve 2 000 m nad mořem, loni jsem v létě brzo ráno, ještě před snídaní, ve slovinských Alpách oběhl horské jezero Bohinj; letošní dovolené už jsem pojímal důsledně s každodenním běháním - v květnu jsem běhal na různých místech v Bretani, někde i podle moře, i v nejparnějším létě jsem časně ráno křižoval Ostroměř, když jsme tam strávili skvělý týden.

Nemusím mluvit o tom, že když někdy nevyběhnu oba dny o víkendu, tak jsem nervózní a na zabití.

Velkými svátky jsou pro mě pořád masové komerční závody. Karlovarský půlmaraton se stal už třikrát vrcholem celého roku a mám zaplaceno vstupné i na příští rok. Běhá se vždy koncem května, takže prakticky od Nového roku je KV půlka motiv pro vykopání se ze zimního spánku a pro trénování. Loni jsem zkusil ze stejné série Run Czech i zářijový půlmaraton v Ústí; ale pro letošek jsem se zase vrátil jen k jednomu půlmaratonu ročně.

Svou roli v rozhodnutí nejezdit na půlmaratony hrálo i to, že letos mi (a rodině) zaměstnavatel platil účast na sérii 10kilometrových běhů série Run Tour; i když jsem původně pochyboval, že má smysl jezdit někam na jednu hodinu běhu, nakonec jsem běžel tři závody a byly to hezké zážitky.

Velkým zážitkem byl i zářijový závod v Praze, kam se mi podařilo dorazit i s oběma dítky. Dokonce se nechali přesvědčit, abychom měsíc předem chodili vždy večer před spaním trénovat. A to začátek nebyl snadný: když jsem je vyzval k druhému tréninku, tak mladší šestileťák se upřímně divil, proč se má trénovat znovu, když už jsme přeci jednou trénovali.

Závod se chlapcům vydařil napůl: staršímu moc ne, mladšímu skvěle a od té doby se domáhá dalších.

Poslední rok jsem závody spojil s úpravou jídelníčku: když se přihlásím na závod, tak se většinou dobře dokopu upravit si měsíc nebo dva předem i jídelníček, abych shodil nějaké kilo; letos jsem opakovaně volil tu metodu, že jsem před závodem moc neběhal, a raději jsem držel dietu (a meditoval) - a fungovalo to. Sice tak žiju do určité míry klasický jojo efekt, ale řekl bych, že celkově s dobrým směrem vývoje:-)

Závody jsou však vedlejší a ve skutečnosti postradatelné. Nejlepší na běhu pořád zůstává, že ho lze provozovat vždy a všude. Jak vypozorovaly i miliony jiných lidí, pravidelný pohyb je nenahraditelný pro udržení duševní vyrovnanosti a jako prostředek proti chmurám. Tahle samoterapeutická funkce je spolehlivá, a to přestože jinak je běhání pro mě dost rutinou. Někdy si ani pořádně neuvědomím, že běžím. V počátcích běhu jsem alespoň občas velice intenzivně vnímal hudbu ve sluchátkách a člověk prožíval místy silně euforické stavy. Sice stále běhám s hudbou, ale myslím, že hodně často ji vůbec nevnímám. Spíš se snažím soustředit na to, abych vnímal svůj běžecký styl a abych kontroloval jednotlivé části těla, co se dá zlepšit na jejich práci.

V určité době jsem důsledně běhal s hrudním pásem a sledoval jsem si tepovou frekvenci - to se projevilo v tom, že třetí rok jsem běhal hodně pomalu, protože jsem dodržoval tréninkové plány podle zón tepových frekvencí. Řekl bych, že poslední rok už tepovou frekvenci moc neprožívám a s hruďákem jsem neběžel ani nepamatuju. 

Srdečně tímto děkuji čtenářům za setrvalou přízeň a povzbuzování:-)

Závěrem ještě obligátní statistika: