Můj první půlmaratón (slohová práce)

24. květen 2015 | 22.32 |

Úvod: Život je plný překvapení. Skoro bych řekl, že s přibývajícími léty je nějak pořád překvapivější. To poslední, co bych ještě před pár lety čekal, je, že se budu účastnit jako závodník půlmaratónu.

Stať: Docela úspěšně jsem se od přihlášení loni v říjnu vmanipuloval do obecného pocitu, že běžet takový závod je pro mě nyní zcela logické a normální. Jenže: když jsem si šel v sobotu v poledne pro číslo do Thermalu, vracel jsem se kolem startovací brány, která stála před hlavní poštou. Na třídě T. G. Masaryka byly již zábrany vyznačující trať, po straně byla obrovská cedule 17 km. Všude mezi tím se motaly stovky strašně mladých a strašně vysportovaných šlachovitých běžců. Až v té chvíli se mi podlomily nohy. A pořádně. Zavolal jsem své moudré mangelce, co by mi poradila. Moudře mi pravila, že běhat půlmaratón jako mladý a hubený, to umí každý, že. Ale běhat ho jako postarší a obézní, to je kumšt.

KVA15VA1411_D

Je to žluté a funí to na kolonádě :-)

Takto jsem tedy k věci přistoupil a nakonec jsem v sobotní podvečer uběhl trasu zcela dle plánu, tj. do dvou a půl hodin (přesně za 2:29:54). Na tento čas úplně všichni, kterým ho řeknu, koukají děsně útrpně. Já jsem však spokojen. Mám bohužel dost vysokou váhu a trénoval jsem o hodně méně, než by bylo potřeba. Nebylo vůbec jisté, že dosáhnu aspoň takovéhoto výsledku. Pro mě je zásadní to, že jsem dokončil a nebyl jsem úplně poslední.

Závod samotný byl pro mě obrovským zážitkem. Organizace těchto komerčních běhů je skutečně vyspělá: celé město se mění v kulisu pro vlastní zážitek a výkon. Nevybavuji si, že bych zažil někdy něco srovnatelného.

mattoni kv half marathon

pise.cz/img/341200.jpg">

Kamzík, Vřídlo, kolonáda a palmy.

 Sice se tím článek nesnesitelně protáhne, ale co už. Připíšu ještě nějaké body:

- První silný zážitek byl už příjezd na závod. Oblékl jsem se do svého low-costového zářivě žlutého běžeckého oděvu už u našich ve Staré Roli. Měl jsem už i na prsou přidělané závodní číslo. Takto jsem šel na autobus. Byla to sranda, protože lidi na mě strašně vyvaleně koukali. Na zastávce byli ještě dva běžci, jenže u nich jsem pochopil, že všichni jinak jdou v civilu a převléknou se až na místě samém. Sedět s číslem na prsou v občanském autobusu byl výtečný pocit.

- Jak jsem psal, hlavně jsem nechtěl být poslední, což se podařilo. Ještě hůře než já doběhlo celkem 102 lidí, z toho 44 mužů, z toho v mé kategorii M40 (muži 40 - 44 let) zůstalo za mnou ještě 9 půlmarathonců.

- Též jsem splnil další cíl, že jsem předběhl spolužáka ze základky, který je ještě tlustější než já a loni se účastnil. Jsem o to spokojenější, že letos si již netroufl na půlmaratón, a běžel jen štafetu 11+10 km, a přesto jsem jejich celkový čas překonal.

- Dařilo se mi nasadit realistické tempo. Od počátku jsem se snažil o 7 min./km, pokud možno pod tento limit. Neměl jsem žádné krize. Někde kolem třetiny, když jsme opustili centrum, a vyběhli podle Dolního nádraží do Tuhnic, se mi běželo moc pěkně a zrychlil jsem. Naopak poslední okruh centrem už jsem trochu zpomaloval. Ale jsem rád, že jsem dokázal poslední kilometr ještě zrychlit a byl můj nejrychlejší - tempo 6:08 min./km je na mé poměry vynikající.

- Jsem rád, že jsem nezmatkoval: na první obrátce u Poštovního dvora jsem byl úplně na konci závodu, už za mnou jela ta kola s nápisem "konec závodu", kterých jsem se hrozně bál. Na pátém km za mnou bylo jen 11 běžců, z toho jeden vodič na čas 2:30 - velký guru masového běhu p. Škorpil (ve skotském kiltu).

- Postupně jsem se ale propracovával dopředu, jak někteří odpadávali. To je skutečně pocit k nezaplacení, když i taková lemra jako já předbíhá desítky lidí. Většina těch, kteří nemohli dál, však byli spíše ze štafet, ne z půlmaratónu. Na štafetu se evidentně hlásí i lidé, kteří neběhají a chtějí to jen zkusit. Ale na 10 km se slušně zničí.

- Měl jsem strach i z toho, abych vydržel celkově s kondičkou a aby mi nevyletěla tepová frekvence. Byla však v pohodě: nestoupala přes 160 a až na posledních 3 - 4 km, kde jsem začal odpadat, mi stoupla na 170.

- Byl jsem zvědav, jak to vypadá v tom davu při čekání na start; ale nic hrozného to nebylo. Minutu před startem zavelí moderátoři ticho - využil jsem ho, že jsem si přeříkal všechny lidi, kteří mě předem povzbuzovali esemeskami, na blogu apod. Po výstřelu se vybíhalo za zvuků Vltavy - ne že bych v té chvíli hudbu nějak vnímal. Prý se účastnilo 3500 lidí, ale dav na startu byl snesitelný. Byl jsem prakticky až na konci a startovní čáru jsem proběhl přesně 3 minuty po startovním výstřelu.

- Cíl byl hodně emocionální. Jak jsem běžel na chvostu, tak v poslední třetině už hodně stanovišť pomalu uklízeli. Ale na cílové rovince bylo pořád dost lidí po obou stranách a hodně fandili, i když už bylo hodinu a půl po praktickém skončení závodu, kdy doběhli vítězové. Cílová rovinka byla hodně dojemná a těch pár vteřin, co jsem zkoušel sprintovat, jsem si současně pobrečel :-)

- Měl jsem radost, že mého prvního závodu se solidárně účastnil i p. Učitel, přestože to slíbil v nerozvážnosti na podzim pod vlivem alkoholu, a jinak už takto dlouhé trasy neběhá. Slavnostní zážitek to byl o to více, že přijel extra na ten běh do Varů i tchán p. Učitele, takto penzionovaný anglický soudce (běžel bez paruky).

- Po závodu p. Učitel pravil, že příště už ať si to běžím sám, že mu připadá smysluplnější závod na 10 km, že není tak šíleně dlouhý. Když o tom tak uvažuju, tak bych si rád ještě nějaký půlmaratón zkusil. A do desítky se hnát nebudu. Protože jsem viděl, že až ve druhé půlce půlmaratónu začalo odpadat mnoho mladých běžců, kteří neměli natrénováno. Desítku myslím ještě leckdo uběhne a já jenom prohraju, protože rychle běhat prostě neumím. Tady jsem však jen díky vlastní vychytralosti a opatrné taktice ve druhé půlce předbíhal mladé 45kilové klučíky, kteří už nemohli; to se mi na desítce nepovede.

- Pan anglický soudce u piva po závodu pravil, že prý běžec se zlepšuje prvních 7 let, co běhá. Pak stagnuje a zhoršuje se.

- Velice pěkné bylo, jak člověk potkává cestou v protisměru rychlejší běžce. Zdravili jsme se takto v běhu s p. Lékárníkem, s p. VT (2x), s p. učitelem, s p. anglickým soudcem a s pí PS. Pana Lékárníka jsem potkal ještě na 16 km, když už on šel domů; jak jsem následně v hospodě zjistil od pí Lékárníkové, p. Lékárník-superman měl ten večer ještě koncert své punkové kapely ve Žluticích, takže po běhu spěchal zahrát k tanci i poslechu našemu venkovu a v půlnoci mi ještě volal, jestli někde sedíme, že nás chce vidět.

- Měl jsem v kapse sluchátka, ale nakonec jsem je nepoužil. Na trase je spoustu DJů a živých hudeb: stejně by mi překřičely sluchátka. A taky jsem si velice oblíbil atmosféru: zpočátku měli kolegové běžci spoustu hlášek, což byla sranda. A po celou dobu bylo vynikající, jak diváci pokřikují na závodníky, zvlášť to fandění nám - na samotném chvostu - je specifické. Samozřejmě na mě nikdo moc nevolal, ale když běžely nějaké mladé ženy (anebo hodně staří běžci), tak to bylo hulákání a rachocení diváků zaručeno. Některé závodnice volaly zase průběžně na diváky zpátky nebo tancovaly při běhu kolem DJů - byla to zábava. Též bylo cestou velké množství malých dětí, co nastavovaly závodníkům ruce na plácnutí.

- Skvělým prvkem jsou i elitní afričtí běžci. Jednak jsme je okukovali z kavárny, kde jsme seděli před startem, a oni se kolem rozehřívali. A pak je nepopsatelný ten pocit, když jsem je dvakrát na několik vteřin spatřil během závodu. Ženou se neuvěřitelnou rychlostí. Já jsem dokončoval první okruh ve městě a teprve jsem se rozehříval, a viděl jsem je už přes Teplou, jak naproti běží po kolonádě do závěrečného krátkého okruhu před cílem.

- Bylo naprosto ideální počasí, pod mrakem, frišno. Až asi ve dvou třetinách tratě vykouklo sluníčko. Začal jsem se hodně bát, protože jsem cítil, že sluníčko by mě rychle odstavilo. Ale už bylo skoro osm večer a za chvilku slunce zas zmizelo za mraky. Hlavně jsem si v té chvíli uvědomil, jaké jsem měl štěstí. Stačilo málo, třeba aby byl v sobotu teplý slunečný den, a je dost možné, že bych vůbec nedokončil.

- Vstupné na tuto atrakci není nízké, ale musím uznat, že organizace je dobře zvládnutá. Po cestě bylo opravdu luxusní množství pití a houbiček na máčení zátylku. Jen jsem měl divný pocit z toho plýtvání: že na silnici ležely stovky houbiček, z nichž každá posloužila jen k tomu, aby si s ní někdo jednou otřel čelo.

- Karlovarské hospody večer po doběhu byly naprosto tragické, absolutně nezvládaly zvýšené množství hostů. Nakonec jsme si dali jen dvě piva a zachránili nás naši a domácí půlnoční smažená vajíčka. Našim patří obrovský dík za veškerou logistickou podporu a za fandění.

- Zatím nemám žádné fotky ze závodu; tatínek mě jen natočil na video, jak probíhám kolem. Když jsem se viděl, udělalo se mi nevolno, jakou mám zase šílenou vanu! To je zcela strašné! A hlavně je to neslučitelné s během.

- Výborně se zúročila veškerá příprava, kterou jsem podnikl: že jsem si přečetl v klidu informace pro běžce, kde co bude, že jsem měl vyzkoušené energetické gely (a sundaný alobal pod víčkem), dobré boty, zalepená prsa, nabitou baterku v hodinkách (byť se mi nechytily včas družice a mám to na hodinkách změřené až od Vřídla, ale takový detail mi nemůže zkazit náladu) atd.

- Jsem vděčný svému tělu, že i přes značnou zátěž vzorně drželo. 10 - 12 km běhám celkem běžně, ale mám toho po takových bězích už plné kecky. Ale nebyl jsem si jist, jestli třeba na patnáctém kilometru nezačne protestovat nějaký z toho množství kloubů v noze, kůstky v nártu, svaly či šlachy apod. Nic takového se nestalo - naopak jsem si během vyléčil levý nárt, který mě bolel už dva týdny a bál jsem se ho nejvíce.

Závěr: Katastrofa se nekonala, konal se výjimečný zážitek, který si nelze dost dobře představit, dokud to člověk nezkusí. Rád bych se ještě nějakého půlmaratónu zúčastnil. V létě určitě ne, to je jasné, že bych nedoběhl. Nevím, zda se přihlásím na nějaký už na podzim, nebo spíše zase až příští jaro.

Asi bych ale nechtěl opakovat včerejší závod úplně stejně. Rozhodně se chci lépe připravit. Mělo by to být reálné: nejspíš si pořídím telefonní aplikaci s tréninkovým plánem, většinou bývají tříměsíční. Sice s telefonem běhám normálně jen v zimě, ale holt to vydržím. Protože jinak mám s tréninkovou aplikací výbornou zkušenost: přivedla mě z nuly na pět kilometrů velice příjemným způsobem a tento systém mi vyhovoval.

Druhou věcí, kterou bych potřeboval na příští půlmaratón upravit, je váha. Tam je to ale samozřejmě těžší.

Pokud někdo dočetl náhodou až sem, tak děkuji za pozornost. Přeji čtenářům i sobě do dalšího týdne odhodlání a štěstí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Můj první půlmaratón (slohová práce) jn 25. 05. 2015 - 06:50
RE(2x): Můj první půlmaratón (slohová práce) jarmik 25. 05. 2015 - 08:57
RE: Můj první půlmaratón (slohová práce) djová 25. 05. 2015 - 14:11
RE(2x): Můj první půlmaratón (slohová práce) jarmik 25. 05. 2015 - 16:42
RE: Můj první půlmaratón (slohová práce) hlander 25. 05. 2015 - 17:43
RE(2x): Můj první půlmaratón (slohová práce) jarmik 25. 05. 2015 - 20:39
RE: Můj první půlmaratón (slohová práce) zmrzlinka 25. 05. 2015 - 21:15
RE: Můj první půlmaratón (slohová práce) pan tn 25. 05. 2015 - 21:41
RE: Můj první půlmaratón (slohová práce) ava 25. 05. 2015 - 21:44
RE: Můj první půlmaratón (slohová práce) jarmik 26. 05. 2015 - 07:37
RE: Můj první půlmaratón (slohová práce) eithne 27. 05. 2015 - 12:11
RE(2x): Můj první půlmaratón (slohová práce) jarmik 27. 05. 2015 - 21:04
RE: Můj první půlmaratón (slohová práce) hospodynka 27. 05. 2015 - 21:40
RE: Můj první půlmaratón (slohová práce) zmrzlinka 27. 05. 2015 - 23:10
RE: Můj první půlmaratón (slohová práce) jarmik 28. 05. 2015 - 06:19
RE: Můj první půlmaratón (slohová práce) littlekey 23. 06. 2015 - 13:54
RE(2x): Můj první půlmaratón (slohová práce) jarmik 27. 06. 2015 - 07:28
RE: Můj první půlmaratón (slohová práce) kotak 02. 07. 2015 - 18:34
RE(2x): Můj první půlmaratón (slohová práce) jarmik 09. 07. 2015 - 13:40
RE: Můj první půlmaratón (slohová práce) kaci 17. 07. 2015 - 21:21
RE(2x): Můj první půlmaratón (slohová práce) jarmik 19. 07. 2015 - 14:30