Vlídní čtenáři mě povzbuzovali před karlovarským půlmaratonem. Rád tedy umístím na blogýsek slohovou práci, jak se mi závod líbil.
Z karlovarského závodu mám vždy slavnostní pocit. Letos jsem ho prožíval obzvláště; těžko říct proč. Možná, že účast na prvním závodu předloni byla na počátku změn, které jsem ve svém životě od té doby udělal.
Pocit mě neopustil ani po samotném závodu, protože jsem si zaběhl osobní rekord - 2:11:38. Tento čas by pro řadu běžců byl možná důvodem k vážnému zamyšlení, zda neskončit s během; avšak pro mě je velkým úspěchem. Oproti loňsku jsem se zlepšil o více než čtvrt hodiny.
Hlavním důvodem pro dobrý výsledek bylo počasí. Myslím, že dnes již mohu směle prohlásit, že při závodech mám prostě štěstí na počasí. I letos bylo celý týden před závodem hrozné horko, které vrcholilo v pátek odpoledne, kdy bylo na padnutí. Když jsem s klukama jel večer do KV, tak však už bylo zataženo a pršelo. V sobotu pak bylo nádherně chladno (v neděli se zase zpátky oteplilo).
Slavnostním zážitkem je pro mě KV závod i z důvodu, že mám dokonalé zázemí u našich. Pěkně jsem si přijel den předem a dobře se na sobotu vyspal. Dopoledne jsem vyrazil opět s chlapci na otcovskou vycházku pro číslo. Protože už proces znali z minula, ani neprotestovali a skvěle jsme se prošli.
Dopolední vycházka pro číslo. Před Thermalem měl VW naštěstí opět tradiční skákací hrad.
Skákací hrady jsou pro dítka vrcholnou atrakcí a zbožńujou je. I když starší synek má již léta,
stále ještě se nežinýruje a zaskáče si. Nemohl jsem si odpustit ani obligátní foto
u tabule se jmény všech účastníků.
Poté jsem dítka odevzdal prarodičům a věnoval už jsem se jen vlastní přípravě. Každý rok se mi potvrzuje zkušenost, že je pro mě důležité mít klid rozmyslet si v den závodu předem, jak přesně poběžím. Hlavně jaké tempo chci držet během závodu. Poslední půl hoďku před startem jsem si našel klidné místo v parčíku vedle Obchodní akademie: sice sotva 100 metrů od stratu, ale úplně opuštěné. Stejně jako v Ústí jsem využil čas ke zklidnění pomocí meditace.
Hlavní mentální změnou pro mě letos bylo, že jsem se přestal bát, že při závodě zkolabuju. Proto jsem si dovolil běžet na vyšší tepové frekvenci. Poprvé při půlmaratonu jsem se tak snažil uběhnout ho co nejrychleji, a ne jenom ho přežít ve zdraví.
Využil jsem zkušenosti z minulého závodu v Ústí, že mám na to, abych na konci závodu zrychlil.
V polovině trasy mě povzbuzovali naši s chlapci. Vždycky mě podpora potěší; bouchly mi tam saze a rozběhl jsem se. Poslední 4 kiláky jsem běžel s tempem pod 6 min/km, což u mě je tempo. které nejsem normálně schopen držet ani při běhání kolem domu. poslední kilometr jsem měl dokonce pod 5 min/km - na to jsem možná úplně ze všeho nejvíc hrdý. Podle hodinek jsem měl v závodě tempo 6:09 min/km - s tímto výkonem opět naprostá spokojenost.
Na strava.com mi to ukázalo, že jsem dosáhl nejen osobního rekordu v půlmaratonu, ale i bylo to též i mých nejrychlejších 10 a dokonce i 5 km.
Porovnával jsem si statistiky svých dosavadních třech účastí na karlovarské půlce:
- předloni, při svém debutu, bylo lepších než já více než 97 % mužů a v kategorii M40 (tj. muží 40 - 44 let) dokonce 98 % mužů;
- loni bylo lepších 95 % mužů celkem a 94,5 % v M40;
- letos jsem běžel už v kategorii M45. Potvrdilo se, že čím starší kategorie, tím drsnější je konkurence, protože běží už jen stále užší skupina šílenců. Mezi M45 bylo lepších 88 % mužů, celkem mezi muži "jen" (:-))) ) 87%.
Opět: řadě lidí taková pozice připadá oprávněně smutná, pro mě je však důvodem k radosti, protože vidím zlepšování.
Mé úžasné já (foto p. Patrik Bauer, ukradl jsem z KT-foto.com).
V pozadí je vidět pán s kočárem; běžel i s manželkou.
Běžel jsem dlouho blízko nich. Uvědomil jsem si na jejich příkladu,
jak nadpřirozenou silou může být rodina a jak málo si to v běžném životě
uvědomujeme. Utíkat půlmaraton s kočárem je naprostá tortura.
Tento pár však úplně překypoval hrdostí, že takto spolu běží,
průběžně se natáčeli. Na kolonádě, kde bylo hodně diváků,
si kočárek dokonce převzala paní, aby sklízela ovace.
Při závodě jsem přehlédl kolegy z býv. práce a paní Lékárníkovou, jejichž skupina fandila u přejezdu v Tuhnicích. Ale viděl jsem malého p. Lékárníka, který tam měl buben a povzbuzoval takto. Bohužel ho neznám, takže jsem se dozvěděl až dodatečně (při pozávodní analýze v Evropáku), že to byl on. Dokonce si prý neustálým bubnováním uhnal na ruce puchýř, který si nechal stylově ošetřit přímo u první pomoci pro závodníky:-)
S p. Lékárníkem a dalšími přáteli jsem se setkal po závodu v Evropském dvoře, kde jsem šťastně požil.
Musím přiznat, že ohledně plánů do budoucna mě popadla pýcha. Říkal jsem si, jestli je opravdu nemožné, že bych jednou dal půlmaraton pod 2 hodiny. Myslím, že to je nějaké moje absolutní maximum s ohledem na velice anti-běžeckou tělesnou konstitutci. Na takový výsledek bych byl hodně hrdý. Dostal jsem docela chuť se o něj příští rok ve Varech pokusit. Kdybych zvládl držet zase během roku dva tři měsíce dietu, že bych dal třeba 7 kilo dolů, tak to by mohlo klidně dělat zrychlení o 7 minut jen díky snížené váze. A těch zbývajících 5 minut bych musel urvat vůlí:-)
Závod byl celkově krásný, děkuji všem, kteří mě podporovali a drželi palce!