O čem mluvím, když mluvím o běhání

15. prosinec 2013 | 17.35 |

Opakovaně jsem narážel na internetu na zmínky o knize p. Haruki Murakamiho O čem mluvím, když mluvím o běhání. Až jsem to nevydržel, a též si ji přečetl.

očem mluvím, když mluvímP. Murakami je světově slavný spisovatel. V knize O čem mluvím... vypráví sám o sobě: jak mezi dvacítkou a třicítkou provozoval nějaký bar, pak se v hledišti baseballového zápasu rozhodl, že zkusí psát, několik let psal pozdě v noci, když zavřel bar, pak se rozhodl bar prodat a pustil se naplno jen do psaní, přestože to bylo riskantní, protože neměl ještě zcela splacené dluhy z podnikání a přestože se bar rozvíjel slibně a byl blízko okamžiku, kdy by se propracoval do akumulování peněz.

Vedle psaní je jeho vášní vytrvalostní běh: kniha je psána po autorově padesátce  - zamýšlí se nad tím, jak se jeho výkony a pocity z běhání vyvíjely od té doby, co jako třicátník začal běhat. Každý rok běhá alespoň jeden maraton, na který se většinou poctivě připravuje. Postupem doby se věnuje stále více triatlonu. Jedna kapitola je věnována zážitku, když zkusil ultramaraton.

Hlavním motivem, k němuž se autor vrací, jsou paralely mezi spisovatelstvím a vytrvalostním během. Pro p. Murakamiho jsou souvislosti četné a silné.

Mám právě období, kdy vytrvale střádám uběhnuté vzdálenosti, a proto si v tuhle chvíli nedělám takovou starost s časem. Jen prostě mlčenlivě a pomalu střádám metry. Když se mi zachce rozběhnout se rychleji, vyvinu o něco větší rychlost, ale i když zrychlím rytmus kroku a zkrátím čas, neztrácím ze zřetele, že mi ten dobrý pocit z běhu, který právě fyzicky zažívám, musí nezměněný vydržet i pro zítřek. Jde o stejný princip jako při psaní dlouhého románu. Když to vypadá, že by toho šla napsat ještě spousta, musí se člověk přinutit, aby odložil pero. Bude se mu pak příštího dne mnohem snáz pokračovat v práci. Podobnou věc určitě napsal i Ernest Hemingway. Vytrvat znamená neporušit rytmus. To je při dlouhodobých činnostech to hlavní. Jakmile jednou navodíme rytmus, ostatní se už vždycky nějak poddá. Než se ale setrvačník začne doopravdy točit stabilní rychlostí, není snahy po vytrvalosti nikdy dost.

Kniha je krátká, psaná jednoduchým a jasným jazykem. Četla se mi snadno a rychle. Už z první ukázky je zřejmé, že úvahy o běhání se přenášejí i do obecných úvah o životě.

Ze všech návyků, které jsem si doposavad během života osvojil, mi toho běh dal pravděpodobně nejvíc a hodně toho pro mne znamenal. A mám dojem, že těch dvacet a něco let, kdy jsem v něm bez přerušení pokračoval, mě celkem příznivým způsobem posílilo a zformovalo jak po tělesné, tak po duševní stránce.

Musím říct, že téma a jeho zpracování v této knize se mi moc a moc líbí. Někdy je problém z knihy vybrat representantivní větu či odstavec na ukázku.

V tomto případě bych naopak mohl sáhnout prakticky namátkou a všechno by se mi sem hodilo. Třeba tenhle podařený tip, jak použít negativní zážitky a pocity pro běh:

Kdykoliv mě někdo bezdůvodně kritizoval (nebo mi to tak aspoň připadalo), kdykoliv jsem čekal, že mě někdo pochopí, a on mě pak nepochopil, uběhl jsem vždycky o něco delší vzdálenost než obvykle. Když běžím na delší vzdálenost než jindy, o to víc se tělesně vyčerpám. A znovu si uvědomím, že jsem jen slabá lidská bytost s omezenými schopnostmi. Pocítím to fyzicky, někde hluboko na samém dně. A vzdálenost, kterou jsem takhle uběhl navíc, mě pak v konečném důsledku třebas nepatrně, ale posílí. Když mám vztek, proč bych si z jeho energie trochu nedopřál? Když je mi něčeho líto, proč bych na sobě tím víc nezapracoval? Takovým způsobem jsem uvažoval a žil. Co se dalo mlčky překousnout, to jsem rovnou spolknul, a pak se to snažil (v co možná pozměněné podobě) ventilovat do literárního kontejneru jakožto součást příběhu.

Nevybavuji si, že bych četl srovnatelně působivý text o hlavních myšlenkách, jak vést život. Určitě jsou obzvláštněny atraktivní pozicí autora jakožto světové literární hvězdy. Rád jsem se dozvěděl, jak takový pán plánuje svůj den. Moc hezky píše též o pocitech, jak postupně pozoroval zastavení růstu svých sil a každoročního zrychlování časů v maratonu a potom zpomalování časů, jak se dostává za svůj fyzický zenit.

Knihu rozhodně doporučuji.

První věta v knize: Je jeden bonmot, který zní: Opravdový gentleman nemluví o ženách, se kterými se rozešel, a o daních, které zaplatil - a je to ovšem naprostá lež.

Poslední věta: Nebýt vás, asi bych nikdy nedoběhl až sem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: O čem mluvím, když mluvím o běhání kobliha 28. 12. 2013 - 17:22