Jaroslav Durych: Bloudění

19. srpen 2010 | 10.13 |
› 

Když už dneska dopoledne hlídám doma, tak napíšu článek.

ImageFakt nevím, kdy naposled jsem četl něco srovnatelného s románem Bloudění od p. Jaroslava Durycha. Přes šest set stran těžkého textu, nádherný zážitek. Předpokládám, že čtenáři již slovo Rujána něchtějí na blogu vidět. Ale já vždycky píšu, jak jsem ke knize přišel. A k Bloudění jsem přišel tak, že mám už dlouho cestopis p. Durycha po lokalitách, o nichž psal právě Bloudění. Ten cestopis mě inspiroval k výletu do Stralsundu a na Rujánu, protože Stralsundem byl p. Durych coby turista nadšen. Mně se tam též líbilo a navíc je tam vidět, že valdštejnská tradice je stále živá, jednak v podobě těch dělových koulí ponechaných ve zdivu a jednak v podobě každoročního městského festivalu, který se koná právě při výročí dne, kdy vévoda Albrecht odtáhl s nepořízenou.

Takže už bylo jen logické si přečíst konečně ten samotný román, pro který v pozdější NDR p. Durych nasával atmosféru.

Nepamatuju si, z jaké jiné knihy jsem měl srovnatelně silný dojem, že to není jen kuriosita pro konverzaci, ale opravdové umělecké dílo, které je pochoutkou pro čtenáře. Nejčastěji mě napadalo přirovnání k velkému obrazu: je to takový obraz ve slovech, který má ukázat třicetiletou válku v Čechách, hlavně všek vévodu Albrechta z Valdštejna.

Z hlediska moderních zásad čtivosti to moc čtivé není: je tam strašné množství postav, používají se tam různé archaismy, kterým skutečně nerozumím (různé ty zbraně a hodnosti a funkce apod.). Zpočátku je těžké si zvyknout, že i několik stránek nechápu, kdo přesně tam jedná a proč, protože ta dlouhá šlechtická jména, navíc střídavě je označuje jménem pak zase nějakou funkcí, to je snad horší na orientaci než klasické ruské konverzační drama.

Nicméně časem jsem pochopil, že tam vystupují nějaké čtyři postavy, dva chlapi a dvě ženy, vždy jeden katolík a katolička a jeden kacíř a kacířka. Ty jejich osudy mě moc nezaujaly, tam neměl žádný velký dar napsat to moc nadčasově. Ale úchvatné je všechno okolo Valdštejna. Postupně se v románu vynořuje, až na úplném konci přebírá hlavní roli. Vrcholí to před koncem popisem bitvy u Lützenu, kde bojoval se švédským králem, a tam se to čte opravdu s napětím, jak to všechno bude dál.

Román začíná scénou popravy 21 českých pánů, rytířů a měšťanů na staromáku, končí pak v Chebu, vraždou vévody.

Nějaké perličky:

- Sice tam jako obvykle nadává kacířům, ale vůbec mi to nevadilo, v tom románu mi to připadá jako velice dobrá metoda, jak to podat živěji. A navíc nijak zvlášť nechválí ani druhou stranu, obdivuje hlavně generalissima Valdštejna, co to bylo za frajera, který formátem zdaleka převyšoval všechny kolem.

- Pozoruhodný detail jsem se dozvěděl u té úvodní scény s popravou, že při popravách bylo hodně bubnů a troubení, což mělo ten účel, že se přehlušila poslední slova odsouzenců.

Takže různí pánové tam měli před smrtí proslovy (třeba dr. Jesenský), ale nikdo je neslyšel.

- Opravdu vynikající jsou ty dialogy různých mocných lidí, jak jsou první fámy o tom, že by se mělo něco podniknout proti vévodovi, až potom v dobách jeho slávy, jak za ním posílal císař vyjednavače, to je opravdu jedinečné.

- V retrospektivě je detailně popsána i bitva na Bílé hoře, a sice tak, že císař Ferdinand přijede na návštěvu do Prahy a nechává si na místě samém vypravovat průběh od účastníků. Je to pěkně uděláno, protože císař by tam chtěl rozjímat a děkovat Paně Marii za vítězství, ale všichni okolo ho otravují, že vyjmenovávají řady lidí, kteří se o vítězství zasloužili, a čekají vděk.

- Vydařil se i ten úplný závěr, jak Valdštejnovi se v Plzni pod rukama rozpadá armáda, odjíždí do Chebu, neustále od něj dezertují další a další jednotky, on je nechává vzájemně hlídat, ale zůstává stále osamělejší a v Chebu ho dorazí.

- Píše se tam, že Valdštejn prý měl výslovně od císaře privilegium, že jeho dědici nebudou postiženi ani v případě, že spáchá velezradu. To je hodně ilustrativní pro jeho postavení.

- Knížata se vzájemně oslovují "Vaše Lásko".

V každém případě mě to navnadilo si o vévodovi přečíst víc.

První věta: Bylo to v sobotu 19. června 1621 odpoledne v kanceláři probošta svatovítského.

Poslední věta: Nešťastná země! Cizí země! Moje požehnaná vlasti!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Jaroslav Durych: Bloudění kobliha 19. 08. 2010 - 10:41
RE: Jaroslav Durych: Bloudění eithne 19. 08. 2010 - 11:17
RE: Jaroslav Durych: Bloudění jarmik 19. 08. 2010 - 13:28