Tahle útlá knížka mě nalákala v oddělení beletrie, ale není to beletrie.
Proti tomu textu by někdo mohl mít řadu výhrad. Především, že popisuje dosti prosté věci prostého života. No, ale mně tohle zrovna vůbec nevadilo. Autor vzpomíná hlavně na rodiče, k nimž neměl úplně idylický vztah. Prokládá to úvahami nad tím, co přečetl, a poetickými náboženskými momentkami, které se mu spojují s barokem, hlavně pražským, ale i z jeho moravské vlasti. Kde se pouští do teoretických úvah, tak to není úplně nejjistější. Avšak drží se střídmě několika průvodců, myslím docela solidních (hodně Zdeněk Kalista, prof. Černý a několik dalších teoretiků umění, které většinou neznám).
Kapitoly jsou stručné, spíše nahozené pocity na dvě necelé stránky. Těžiště je ve střední, rozsáhlejší pasáži, kde rozebírá pocity, které v něm vzbuzují jeho oblíbené barokní sochy v Praze, hlavně několik konkrétních andělů ve velkých kostelích jako je sv. Vít nebo sv. Mikuláš. (Bezpochyby to je námět na návštěvu těch provařených památek a pokus o nový svěží pohled). Hlavním sdělením knížky je vlastně to, jak silné prožitky z barokního umění přivedly Zdeňka postupně k víře a pomáhaly mu v běžném životě bojovat s vlastní zbabělostí a vůbec slabostí. Myšlenka prostá, ale mně velice sympatická. Docela se mi líbí i okolnost, že ty úvahy psal několik let vždy večer na silvestra, když kolem něj všechno chlastalo.
Co to je přesně barokní krajina, to se člověk dozví přesně nejlépe u Cílka, u Grmolce jen intuitivně. Ale o pocitech, které vyvolává, píše přijatelně i tento.
Pro představu dám závěrem dvě ukázky silnějších momentů. Napřed vlastní text autora o obci, z níž pochází:
Naše rodina, kam až paměť sahá, byla spojena s krajinou kolem Čejče na jižní Moravě. Jejím symbolem pro mě ale není, jak by se mohlo zdát, vinná réva, která se zde odedávna pěstuje, ale je jím prach. Andělský prach jihomoravských cest, ten až příliš domácký, líný, sluncem ukolébaný prach. Když jej rozvíříte, zvedne se jen po kotníky, otestuje si vás a pak se zase tiše a pokorně položí k siestě na slunci. A krajina ví, zda vás přijme nebo ne.
Když bych měl přesně říct, o čem se tu vlastně píše, tak si nejsem jist, že bych to zvládl. Ale tuto formu neurčitého vyjadřování mám rád.
Druhý citát je od Arne Nováka (Praha barokní, 1921), jak ho cituje Konfese baroku. Má vystihovat názor na podstatu jezuitského řádu. Jestli bych něco nazval jako ten nejtlustější cool barokní jazyk, tak toto:
Zde jest zadrhnut dramatický uzel metafysiky jezuitské. Vše záleží na heroismu pozemské vůle jednotlivcovy, která hromadí čin na čin, zásluhu na zásluhu, až udiví a překoná samého Boha. Ale nadevšecku vůli, nadevšecko hrdinství, nadevšecku zásluhu triumfuje milost, živel mystický, kdy Bůh přímo zasahá do osudu člověkova, pozvedaje jej prudkým větrem k sobě neb oblévaje ho proudy svého slunce.
Takovéto věty mě tedy taky prudkým větrem pozvedají a oblévají proudy slunce:-)
Celkově tedy úvahy konzervativní, ale myslím, že vůbec ne přehnaně nebo ideologicky protivně, protože jsou citlivé a drží se osobních zážitků. Četbu mohu doporučit.