Článek Jaroslav Durych: Bloudění
Komentáře k článku: Jaroslav Durych: Bloudění
kobliha: Bloudění jsem četla na gymplu, kde nám ho doporučila skvělá profesorka češtiny. Nepochopila jsem... a nechci se k němu vracet. Ale jsem ráda, že i Ty píšeš, že to není moc jednoduché čtení 
eithne: Tohle je jedna z knížek, která mě povinně v příštím roce čeká, a podle ohlasů spolužaček se není na co těšit. Že je to prý moc dlouhé a moc neuchopitelné a ten dojem mám i z tohohle článku; jak je někde víc než jedna jednající postava, ztrácím se 
jarmik: kobliha: Připadá mi, že jsem na to kápl ve zcela správném věku
eithné: Je to opravdu fuška, to přečíst, zvlášť, když by to člověk nečetl čistě ze zájmu, ale i z povinnosti. Navíc mi to tedy ani nešlo po velkých kusech najednou - ideálně v metru, tam mi to vycházelo 10 stran na jednu cestu.
Chápu, že dát podrobný rozbor, co děláte vy, jak jsem viděl nějaké ukázky u Tebe na blogu, tak na to to je blbý. Protože ty obyčejné postavy jsou jen nadhozené a chovají se málo pochopitelně.
Celkově je to samozřejmě snadný, protože je to přesně, jak by člověk čekal obraz třicetileté války od bojovného konservativce a katolíka z první republiky. Takže je tam jasná polemika s tím příběhem o poražené české svobodě na Bílé hoře s tím, že rebelie byla lehkovážná akce mezinárodní tlupy hochštaplerů, kteří to vzdali při prvních potížích, a že to bylo naprosto k ničemu. Na rozdíl od skvělého vévody, který byl majákem řádu a nejspíš měl nějaký rozumný záměr, ale bylo toho na něj nakonec přeci jen moc.