Křik Ládi Jehly

1. duben 2011 | 22.58 |

První částí mých recenzí je vždy, jak jsem ke knize přišel.

0113047-23Ke Křiku koruny vátováclavské jsem přišel tak, že u článku o druhém dílu sborníku o smyslu českých dějin mi napsal nějaký nezdvořák do komentářů, že jsem hlupák a navíc drzý, když to ukazuji veřejně. A že jestli mě bavil příspěk p. Jehličky ve sborníku, ať si koupím tento sborník jen jeho textů.

Nezdvořilé (nemluvím o pravdivosti) komentáře nemám vůbec rád. Ale časem jsem si z toho odnesl alespoň čtenářský tip a koupil jsem si sborník publicistiky p. Jehličky. Obsahuje prý vše, co napsal v letech 1978 - 87, tj. už na hodně stará kolena.

P. Jehlička měl dar pregnantního vyjadřování, četl jsem to v každé volné chvilce. V průběhu čtení se mi několikrát změnil pocit z toho. První bylo nadšení: ten člověk píše velice svěže, v každém odstavci hláška jako Brno o p. Masarykovi, o první republice, o Češích vůbec. Svěží pohled katolického intelektuelního reakcionáře, v mládí oponenta prvorepublikového establishmentu.

Pak časem jsem z toho kritizování byl už spíš unaven, že to nemá dobrou míru a priority. Pak zase se to srovnalo a říkal jsem si, že je to věc stylu a odůvodněná. V knížce jsou i texty o autorovi. To jsem přivítal, protože jsem ho před tím vůbec neznal. Z toho stručného životopisu jsem si nakonec odnesl spíše zase víc distanci k p. Ladislavu Jehličkovi, prý zvanému spíše p. Láďa Jehla.

Takže rozpolceně to napíšu i sem.

Přínosy:

Určitě jasný, břitký styl. Má zálibu v drsných vyjádřeních, s oblibou užívá vulgarismů. Většinou funkčně, občas ale už nadmíru a nefunkčně. Nedělá okolky u drbů, s chutí píše u osobností i o osobních věcech, o nichž jiní třeba mlčí; zejména když se s nimi znal osobně.

Jeho hlavním motivem bylo zachovat zprávu o prvorepublikovém katolickém intelektuelním životě okolo časopisů Řád a Obnova, též o katolickém vydavatelství p. Josefa Floriana ve Staré Říši a jiných spojených aktivitách, zejména o působení p. Jaroslava Durycha (časopisy Rozmach, Akord); často se odvolává i na p. Josefa Pekaře. Vzpomíná na členy jejich kroužku. Průběžně se vymezuje vůči pamětem p. Václava Černého. Jelikož tyto paměti p. Černého jsem nečetl, tak mi prakticky jistě uniká hlavní kontext vzpomínek p. Jehličky.

Já osobně mám slabost pro jazykový humor třeba následujícího typu:

O mladičkém jihlavském profesoru náboženství Dominiku Peckovi utrousil kdysi Josef Florian poznámku "namodlený jako pecka”.

Není to pěkný humor, byť poněkud chemicko-literárně-katolický?

Jinde píše o konci lidoveckých politiků po komunistickém převzetí moci.

Po únoru 1948 se Šrámek a Hála pokusili o útěk, a byli zadrženi na záchodku rakovnického letiště. Letiště totiž mělo být prázdné, ale pracovala tam nějaká brigáda, a francouzský pilot se neodvážil přistát. Šrámkův a Hálův útěk organizoval v Paříži dr. Ivo Ducháček, v Praze dr. Jaroslav Pecháček. Šrámek a Hála měli pech. ... Tak skončila na záchodku rakovnického letiště sláva Československé strany lidové. Symbol i poučení pro příště.

Též se mi líbí, že namísto "český národ” nebo "Češi” s oblibou a důsledně píše "lidé, hovořící spolu česky”.

Má místy silné chvilky, když píše, že budoucnost pro lidi, co spolu mluví česky, je jedině ve středoevropské spolupráci. Pořád dokola lituje rozbití Rakouska. Přestože psal už hodně let po válce, tak se však nedostal k tomu, aby napsal tedy, jak si myslí, že bychom měli jednat s bývalými spoluobčany. O odsunu Němců se zmiňuje jen málo a glosovitě a nijak důsledně, ale píše v tom smyslu, že byli vyhnáni ze své země.

Velice nemá rád obrozeneckou historii. Opakuje tezi, že dějepisný příběh reprezentovaný p. Palackým, p. Masarykem, p. Jiráskem a p. Nejedlým je jen politická konstrukce.

Historické povědomí dané jmény Palacký - Masaryk - Jirásek - Nejedlý je objektivně daleko větší lež a podvod než celé Rukopisy a také jeho důsledky jsou daleko závažnější a důsažnější než celý takzvaný rukopisný boj.

Hlavní postavou všech těch esejů je asi p. Mararyk. Speciální kapitola o něm začíná slovy: Masaryk nám byl protivný jako činže.

V tomto duchu i pokračuje. Strašně mu vytýká rozbití Rakouska, čímž v jeho očích p. Masaryk způsobil mnoho zlého a nepřímo i druhou světovou válku v té podobě, jak byla. Když tady píšu o pozitivech, tak určitě mi pomohl představit si p. Masaryka plastičtěji, jistě pohled jeho částečného současníka a odpůrce je přínosný. Nenechá na p. Masarykovi opravdu nit suchou:

- celý život se hlásil k programu p. Palackého, že habsburská monarchie je v českém zájmu, až za války využil situace, otočil a Rakousko rozbil,

- nedal Slovensku autonomii, přestože to bylo domluveno mezi zástupci emigrace v jedné té dohodě za války,

- nikdy se prý nenaučil pořádně česky.

- odjel z Rakouska za války se souhlasem vlády a slíbil prý při odjezdu ministrovi vnitra rukodáním, že nebude v zahraničí působit proti Rakousku, což nedodržel.

Po vypuknutí světové války neodešel Masaryk do ciziny ilegálně, ale s plným vědomím Vídně; s Rakouskem se rozloučil obědem s vídeňským ministrem vnitra a později ministerským předsedou baronem Körberem, kterému slíbil rukodáním, že v cizině nebude nic podnikat proti Rakousku. Mnozí vídeňští političtí činitelé ani tenkrát nepočítali s naprostým vítězstvím Německa a Rakouska, počítali s kompromisním mírem a domnívali se, že Masaryk se v tomto boji nechce angažovat ani na jedné, ani na druhé straně, aby pak po kompromisním míru mohl nastoupit v Čechách jako prostředník a smiřovatel.

Pro p. Beneše nemá už vůbec žádné kladné slovo. Jediné, co mu připočítává k dobru, je, že po Mnichovské dohodě odolal přání národa a kapituloval bez boje.

A přece se Edvard Beneš při vší své zbabělosti, která byla primární, základní vlastností jeho povahy, anebo snad právě pro tuto zbabělost nesmrtelně zasloužil o desítky tisíc, ne-li o statisíce lidí, kteří se mezi sebou domlouvají česky. V září 1938 bylo rozhodnutí výlučně v jeho rukou. Všichni ostatní na něho koukali jako telata na nová vrata. Kdyby byl rozhodl, že se "do toho” půjde, bylo by se "do toho” bez odmluv šlo. Jestliže se Beneš rozhodl pro opak, zachoval tím nejméně desítky tisíc, ne-li statisíce lidí naživu. ... Jeho kapitulace ze září 1938 zůstane jediný mužný čin jeho života.

Velice zvláštní jsou též pasáže, kdy p. Jehlička píše o svém odsouzení v roce 1951 za špionáž a sabotáž; prošel mnoha známými tábory - Vojna u Příbrami, Jáchymov atd. Nečetl jsem moc jiných vzpomínek vězňů z té doby, takže nemám srovnání. Ale p. Jehlička píše každopádně lehce, neustále s humorem, vůbec si nikde extra nestěžuje (někde píše, že i v tom Jáchymově se snažili najít si nějakou lehčí zašívárnu).

Ostatně si nemám osobně nač stěžovat. Kdybych se narodil v jiné, příjemnější době, nepoznal bych zase Josefa Floriana, Jakuba Demla, Jaroslava Durycha, Čepa a Zahradníčka, Dominika Pecku a mnoho a mnoho jiných přátel. Nečetl bych Josefa Rotha, Grahama Greena, Evelyna Waugha a moho jiných a jiných znamenitých autorů. Nepoznal bych strmý a oslňující vzestup Adolfa Hitlera a jeho neméně dramatický a osudový pád. Neuvědomil bych si asi, že Rusko zůstalo a zůstane vždy trpělivým, tvrdošíjným a houževnatým Ruskem, ať se jeho carové jmenují Ivan, Alexandr a Mikuláš nebo Vladmír, Josip a Leonid. A že Američané (na rozdíl od názorů toho starého ješitného osla Masaryka z první světové války) byli vždy a zůstanou patrně i nadále hlupáky. Kdybych byl emigroval: nevyučil jsem se žádnému poctivému řemeslu, a tedy bych se patrně venku živil, jak by to šlo. Vzhledem ke svým vlohám a schopnostem a svému založení bych asi třicet let kvákal do mnichovského nebo nějakého jiného rádia stále sejné žvásty, někdy hlučně, někdy con sordina, tančil bych (to bych musel) podle toho, jak by američtí páni pískali. ... To mi bylo daleko lépe v Leopoldově a na lágrech. Leopoldov byl svého času nejlepší středisko inteligence v ČSR, totéž platilo i o lágrech. Byli jsme tam svobodni a mezi svými.

Pozoruhodný názor má na vzdělání. Je to názor zhruba přesně opačný než dnešní trend:

Stalo se všeobecnou frází, že mnozí lidé žehrají na školskou nauku a přicházejí s přejatým míněním, že prý se učí spoustě věcí, které v životě "nepotřebují”. Přitom pravidelně myslí zejména na pravopis a na takové vědy, jako jsou čeština, dějepis atd. Paradoxní ovšem je, že právě tohle by lidé potřebovali, a že "nepotřebují” právě to, o čem si myslí, že to potřebují, to jest matematiku (kromě sčítání, odčítání, násobení a dělení), fyziku, chemii atd. "Potřebovali” by duchovědy, a většina vůbec "nepotřebuje” vědy exaktní.

Pod duchovědami měl ovšem představu z dnešního hlediska dosti náročnou.

Měl jsem to štěstí , že jako poslední ročník jsme měli latinu od primy. To bylo formování člověka, to bylo rozvíjení inteligence. S výukou přesného jazyka souvisely také latinské dějiny a reálie. Teprve po letech přišel člověk na to, že římské dějiny jsou vlastně dějinami lidstva v kostce. Všecko, co se v dějinách ve skutečnosti stalo, je obsaženo už v římských dějinách: království, republika, demokracie, anarchie, diktatura.

Tenhle soupis je už stejně asi tak dvacetkrát delší, než by bylo rozumné, takže nevadí, když ještě napíšu nějaké body, které se mi na knížce moc nelíbily.

Jak se mi líbí, že se hlásí ke spolupráci ve Střední Evropě, tak to vlastně nijak nedotáhl k formulaci názorů na poválečnou dobu. Pořád dokola se vrací k tomu, že Rakousko se nemělo rozbíjet. Přehrává detailně staré bitvy z Republiky, ale nic nepíše pořádně k době po druhé válce. Ono je též otázkou, jak by mohl kritizovat národně-frontovní poválečné období, když v té době byl ve vysoké politice něco jako mluvčí nebo tiskový odbor ministerstva; což beru tak, že se na tom přímo podílel a je za to politicky spoluzodpovědný.

Donekonečna též považuje za nutné vysvětlovat něco o husitství a Bílé hoře. Má tezi, že tři nejhorší katastrofy české bylo husitství, panská rebelie 1618 a rozbití Rakouska p. Masarykem. To mi připadá dosti zcestné lkát nad tím, že husité něco zkazili nebo čeští stavové. Je dnes mnoho vynikající států, kde v roce 1618 běhali především tak vlci a medvědi, a stejně tím nic nenapravitelně neztratili na tom, aby dnes řidili lépe své veřejné záležitosti.

To mi prostě nepřipadá vůbec přínosné, navíc tedy když se odvozuje do dnešních poměrů, jestli na Bílé hoře to byl spíš nějaké dnešní skupiny výhra nebo prohra.

Pochopil bych, kdyby se k tomu vyjadřoval jenom náhodou na okraj, ale on tato témata sám vyzvedává jako klíčová.

Bohužel se nedostal k formulaci nějakých politických zásad pro současnost nebo alespoň jeho současnost, kde by pokryl aspoň období svého života.

K přínosu Židů pro náš blahobyt, kulturu a úroveň vůbec jsem si nevšiml, že by něco napsal. Jenom tak nějak podivně napůl obhajuje staré antisemity a pohoršuje se, jak po válce každá kritika Židů se považuje za nekorektní. Pořád se vrací k druhé republice a zdůrazňuje, že se sice slovně vyhrožovalo, ale že nikomu se nic nestalo. A že vláda pomáhala všem Židům, kteří chtěli, vycestovat. To je úžasné, ale ne každý je v situaci, že během pěti měsíců se rozhodne nebo může všeho nechat a vystěhovat se.

(Jinak tedy mu to nedá, aby o p. Masarykovi spekuloval, zdali nebyl napůl Žid, že jeho matka sloužila u židovského velkostatkáře, byla inteligentní a šaramantní a je divné, že by otcem p. Masaryka byl ten o tolik mladší slovenský kočí. To by mě zajímalo, jak by se p. Jehličkovi líbilo, kdyby se takto psalo o jeho rodině. Tím p. Masarykem byl opravdu trochu posedlý).

Tohle "nikomu se nic nestalo” za druhé republiky nezní vůbec moc dobře. To poznamenává i p. Stankovič v poznámce na závěr o p. Jehličkovi, že se nic nedělo násilného po dobu těch pár měsíců, ale je otázka, kam by to nasměřovali dál, kdyby je Němci nechali. P. Jehlička přitom do určité míry representuje ty, kteří po Mnichovu prosperovali. Přes válku pracoval jako nakladatelský redaktor a píše, že za protektorátu česká kultura vzkvétala. Dost podivně píše o odboji, ale to nedovedu úplně interpretovat, jak je to myšleno. Myslím, že u něho lze snadno vytrhnout nějakou větu, která zní strašlivě, ale v nějakém jiném článku je uvedena do pochopitelného a legitimního kontextu. Rozhodně píše něco o tom, že by byl blázen, kdyby amatérsky se pokoušel o odboj kvůli směšné nelegitimní vládě p. Beneše v Londýně.

Co všechno psal po Mnichovu a za Protektorátu, to je otázka. Byl sice velice mladý, ale mám podezření, že by mi to nebylo sympatické.

Třeba opakovaně tam objasňuje, že nějaký ten katolický časopis (teď nevím který, asi Rozmach) měl na obálce sekyru. A že to nebylo nic fašistického, že tehdy byli zvyklí diskutovat velice ostře, ale všichni věděli, že nikdo nebude za nic persekvován. No nevím. Už jako otázka vkusu mi připadá úchylné založit literární časopis se sekerou na obálce. Divím, že se nechápal, proč to lidem - byť zpětně - připadalo podivné.

Z oblasti kultury ostře kritizuje řadu autorů, kteří jsou většinově a dlouhodobě populární: p. Čapka a p. Haška (píše, že Švejk je bezcharakterní sranda, ale že švejkologové tam vkládají, co tam není. To je možné, že to tam není, ale já pořád věřím, že ve Švejkovi je zobrazeno plasticky hodně ze starého Rakouska, a to tak nenásilně a talentovaně, že to člověk může číst ještě dnes se zájmem. Na rozdíl od drtivé většiny jiného spisovatelství z té doby, byť třeba ti autoři byli osobně sympatičtější než p. Hašek a nebyli takoví nihilisti jako on). Jedovaté poznámky má p. Jehlička i o V+W (salónní bolševici, p. Werich po válce je někde uváděn, že říká hloupé banality). Hlavním jeho terčem poválečným se stal p. Kundera, kterému věnoval mnoho kritiky a pokusil se ho úplně zničit. Je to sice tak útočné, že místy je to únavné; vytýká p. Kunderovi povrchnost, pornografii, kýč.

Jelikož cení prakticky jen katolické autory, tak nemá pochopení ani pro dr. Kafku. Píše o něm, že zazářil na chvíli jako meteor, ale že zase rychle zapadá a že se na něj rychle zapomene. No nevím. Ne, že by moje opožděná záliba v kafkovských brožurách, které původně vycházely před 30 - 40 lety, něco znamenala. Ale i tak by se dalo myslím najít dost příkladů, že v tomto se Láďa Jehla netrefil.

Též si nejsem jist, jestli mu chci uvěřit, jak republiku ovládali zednáři a jaká je to výjimečně zlá parta.

... takzvaná "Masarykova” republika (která Masarykovou nikdy nebyla, byla to republika Masaryk + zednáři + politické strany, respektive vůdci politických stran) ...

Jenom na okraj patří poznámky o jeho silném konservativismu ohledně emancipace a interupcí; někde tam má poznámku ve smyslu, že mýt doma nádobí je pro muže naprosto ponižující a nepříhodné.

Kdo to dočetl až sem, má u mě pivo. Knihu doporučuji, je sice dražší, ale podnětná a poučná.

První věta knihy: Už bych byl málem napsal: Katolíci a první republika.
Poslední věta (verš básně): Že se mi strašně, nevýslovně stýská, ze všeho nejvíc po sobě.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Křik Ládi Jehly djová 02. 04. 2011 - 09:13
RE: Křik Ládi Jehly kryska 02. 04. 2011 - 09:54
RE: Křik Ládi Jehly jarmik 03. 04. 2011 - 10:39
RE(2x): Křik Ládi Jehly djová 03. 04. 2011 - 13:05
RE: Křik Ládi Jehly kryska 03. 04. 2011 - 18:05
RE: Křik Ládi Jehly jarmik 03. 04. 2011 - 20:35
RE: Křik Ládi Jehly jn 03. 04. 2011 - 21:00
RE: Křik Ládi Jehly jarmik 04. 04. 2011 - 09:37
RE: Křik Ládi Jehly wu 04. 04. 2011 - 10:57
RE: Křik Ládi Jehly jn 04. 04. 2011 - 14:46