Okolnosti koupě jsou důležité: onehdá mě pan prátr vzal na kafe do jakési intelektuelní kavárny na rozhraní Nového Města a Vinohrad. Už od dveří ho švarná obsluha nadšeně vítala. Vedle kafe tam nabízeli velice esoterický výběr čtiva, a to nejen toho, které vyšlo během posledních třech měsíců. Tak jsem sáhl po této malé, pěkné, hmotností lehké knize p. Járy Durycha Eseje o umění. Co jiného by si měl už člověk za takových okolností pořídit?
Tón toho textu není úplně střízlivý. I když extatický by asi znělo lépe - všude samý oheň, vichr, suffering a absolutno. Není určitě lehké napsat tolik esejů o umění a nezmínit se prakticky o žádném umělci nebo díle.
Vše, co mohu o sborníku Esejů o umění napsat, je, že i když zdaleka ne vše mi bylo sympatické, tak mě to nelehké čtení bavilo. Mám pro tento konkrétní způsob šílenství celkem pochopení, ba až slabost.
Nejlepší je samozřejmě kapitola Tajemství dívčí krásy; v tomto tématu se dá těžko co zkazit. (Ostatní kapitoly - respektive původně samostatné články v intelektuelních magazínech - jsou: Potřeba gotiky, Mosty, Zápas Jakobův, Hrůza z radosti, Praxe mlčení, Vidění básníků a vidění světců, Suma víry a umění, Hranice umění, Počátek a konec).
Pár ukázek na ukázku, nejlépe z té dívčí krásy:
Oheň lidstva svítí dvěma plameny, mužským a ženským. Tyto dva plameny nesplývají, ač hoří z téže lampy a objímají se při šlehání větru a varu oleje. Plamen mužský, starší z obou blíženců, a plamen ženský, mladší z obou blíženců, ač mají stejnou stravovací sílu a jsou si rovny v mnohých projevech, liší se od sebe svým původem, působením i určením.
Jó, to byl ještě mladý junák, to psal se zápalem. Ale vždy tvrdě - třeba takhle by se dnes již asi nepsalo:
Nebyl muž stvořen pro ženu, ale žena pro muže a pro ráj. Nad dívčími přívlastky věčné slávy září přívlastky mužské jakožto originální. Dívčí krása byla stvořena jako doplněk a zjemnění života, jako květ první a jediné touhy a jako první spojení a zároveň první předěl mezi člověkem a Bohem.
Na závěr naplním novou tradici.
První věta: Renesance a barok mají pohodlnost, že v nich lze dobře topiti bez kouře, v pohodlných krbech nebo v kamnech, a kouř se odvádí zcela hygienicky někam jinam.
Poslední věta: A řekl-li Kristus: Já jsem Cesta, jsou jedině v Něm všecky cesty pravé, všecky cesty života, a tudíž i jediná cesta umění.