Tak se jmenuje souborné vydání tří cestopisů Jaroslava Durycha, konkrétně Plížení Německem (původně 1926), Pouť do Španělska (1929) a Římská cesta (1933).
Durych cestoval vlakem po Německu, Španělsku a Itálii, když psal romány Služebníci neužiteční a Bloudění, aby viděl dějiště těch příběhů na vlastní oči. Ta díla jsem nečetl, ale předpokládám, že se odehrávájí ponejvíc za třicetileté války. Tím je dáno i specifické hledisko: autor si všímá hlavně památek z té doby.
Další aspekt úhlu pohledu je permanentní boj za katolickou konfesi - to u Durycha nepřekvapí. Ale v tom emotivním textu to ani nevadí a je to spíš kolorit. Průběžně považuje třeba za nutné polemizovat s turistickým průvodcem Bedekr, že je povrchní, pohrdá katolickými památkami a je vůbec kalvínský. (Přitom podle toho průvodce chodí a evidentně by se jinak bez plánků měst v něm jinak ztratil; proč si teda, do prkýnka, nepořídil teda nějaký pravověrný?)
Cestuje dosti pokorně. Ne všechno chválí (opakovaně třeba necení Benátky), ale o to přesvědčivěji pak vyzní vysoká chvála těch míst, která se mu líbila. Z dnešního hlediska je to turistika dosti hrubého zrna: v málokterém místě má více než den, někdy i jen pár hodin. Rychle vyběhne z nádraží, projde pár ulic, jeden dva kostely a zase hajdy do rychlíku. Kriticky vzato, vypadá to trochu divně psát na základě tohoto vznešené úvahy o charakteru země, kterou takto "poznal". Ale při čtení mi takové pochyby nepřipadaly podstatné. On si otevřeně všímá banálních drobností a originálně je interpretuje. Hlavně teda všude očumoval ženský, zejména teenage dívky. S lety to zaujetí evidentně ale klesá: v Německu je to hlavní bod turistiky, v poslední cestě do Říma už koukal spíš po kostelích. Klesající křivku má i cestovatelova euforie; v poslední části výslovně píše, že se mu v životě nedaří a nemá do ničeho chuť.
Na tomto místě bych jen poznamenal aktuálně, že to vlastně připomíná dnešní rychlopoznávací zájezdy autobusem. Ty jsou asi pro mnoho lidí synonymem hloupé masové turistiky. Ale sám je zdaleka tak kriticky nevidím. Sám jsem jich několik v devadesátých letech absolvoval a vzpomínám na ně v dobrém. I z takových cest mi zůstalo pár silných zážitků: třeba Pompeje nebo Rýnský vodopád u Schaffhausenu mám pořád živě před očima. Samozřejmě jiná věc je, zda bych si troufl na základě takových akcí psát knihu o charakteru Itálie nebo Rakouska.
Kníha má tři ilustrační fotografie. Tato je k Plížení Německem.
Překvapivě nedbalá je typografie té knížky: celkem dost překlepů, dvakrát jsem si všiml špatného i/y.
Pouť do Španělska.
Pár jednotlivostí:
- Durych cestoval evidentně skromě: opakovaně doporučuje poznávat města hladov, prý to zbystřuje vnímání. Zaujalo mě, že na cestu do Německa si požádal o státní podporu a skutečně dostal na to od ministerstva 2 000 Kč. (Tím se mi dále potvrdily moje pochyby, jak asi vypadala taková persekuce nepohodlného radikála za republiky).
- V Německu jel přes Berlín k moři a pak zpět do Saska. Líbilo se mu skoro všude. Velice cenil Stralsund.
- Oproti převládajícímu dnešnímu předsudku opakovaně zdůrazňuje krásu německých dívek a žen. Byl tam zcela u vytržení.
- Ve Španělsku byl asi v nejlepší formě. Má tam skvělé pasáže o dění v kostelích nebo třeba o mezcích.
- Nízko hodnotil královské sídlo Escorial.
- V Itálii cení velice vysoko Cremonu.
- V první části srovnával všechno s Prahou. Ve Španělsku už byl přesvědčenou olomouckou náplavou a všechno srovnával s Olomoucí.
Římská cesta.
Obvykle dávám nějaké ukázky, ale zde by to nebylo spravedlivé, protože jednotlivý vytržený postřeh by nevyzněl tak, jak vyznívá při čtení kniha. Na ukázku dám pár vět spíše netypických, protože v nich píše o obrazech. Muzeím a hlavně galeriím se přitom programově spíše vyhýbal. Hledal především zapomenuté jezuitské kostely a koleje a celkově nasával atmosféru.
Ukázka je část úvahy nad obrazy v galerii ve Florencii. Dávám ji sem, protože takový styl psaní se mi moc líbí:
Umělecké galerie jsou většinou přehledem dějin lidské slabosti; z přemnohých tváří je patrno, jak člověk se chce zdáti tím, čím není, poněvadž buď na to nestačí anebo jeho přirozenost jest někde zcela jinde. Jest viděti portréty osob marně pyšných, obrazy, které místo panen představují těžkopádnou hmotu, neschopnou panenství, a místo světců jakési podivíny, místo ducha jen ubohé skrýše smyslů a místo vítězství jen zastřené zklamání; obrazy osob, které by nemohly přijíti do nebe, kdyby se těmto obrazům skutečně podobaly. A uvidí-li se mezi tímto množstvím skutečně mistrovské dílo, jedno mezi stem obrazů, zastaví se dech, kolem dokola všecko se zatmí a skutečnost absolutní září slávou, která skličuje jen tím, že jest vzácná, že těžko ji nalézti a krátce se z ní radovati. Přes to je to všechno poučné jako zpovědnice všeho lidstva, jest to užitečnější než nejbohatší historický archiv a nejnepřístupnější memoáry, poněvadž obrazy prozrazují mnohem více a učí mnohem lépe než dějepisci. Kdo chce vniknouti do některého století, musí čísti nejen kroniky, ale i básně a romány té doby, viděti díla výtvarná a slyšeti hudbu, která jest snad ještě zrádnější a neomalenější než ostatní umění, neboť z hudby lze vyslechnouti předpovědi budoucích skandálů, katastrof, rozvratů, revolucí a válek.
Knihu naprosto doporučuji.