V knihovně jsem si posledně půjčil tři knihy, dnes poslední z nich.
Nemrzí mě, že jsem si ji přečetl, ale ani bych ji nikomu extra nedoporučoval.
Ze všeho nejvíc jsem se z ní poučil, co o tom pravila má milá manželka. Jen tak zběžně ji otevřela, co to jako je, a do 10 vteřin vyhmátla nějaké dva citáty, které prý říkají opačné věci. Je jistě ostudou mého nepřesného čtení, že jsem si takových věcí nevšiml sám. Ale ohledně manželkovských schopností mimochodem odhalovat rozpory ve výpovědi jsem se jen ještě více utvrdil v rozhodnutí i nadále být pravdomluvným mangelem, neb je mi jasné, že pod takovým drobnohledem nemám šanci s nějakými lžmi obstát.
Ohledně p. Canettiho mě stále fascinuje jeho původ: španělsky hovořící židovská rodina v Ruščuku (Ruse) v Bulharsku. Na záložce se dokonce píše, že v r. 1905, tj. v roce narození malého p. Canettiho, to byl rakouský Ruščuk, ale popravdě nemůžu nikde najít, že by to území bylo tou dobou habsburské, natož rakouské.
Pletu se, když mám dojem, že s tou Rusou a p. Canettim se to má možná jako s Prahou a s dr. Kafkou, že tito ve svých rodištích dlouho neznámí outsideři časem dali těmto městům ze světového hlediska hlavní přívlastek právě jako jejich rodiště?
Dám ukázku, jaké asi sentence lze v knížce najít. Vrací se hodně k dr. Kafkovi, kterého zbožňuje, případně též k p. Musilovi (čti Můzyl). V r. 1969 si například poznačil:
Kdybychom se chtěli dopátrat Musilovy podstaty, byla by nutně ústředním pojmem hygiena. Není to, jako u Kafky, hygiena ohroženého člověka, příslušníka sekty. Nejpravější prostředí, v němž kdy žil, byl pro Kafku Jungborn, nic než lidé jako on, nic než sektáři hygieny. Musilova hygiena je hygiena člověka, který miluje své tělo, je s ním spokojen, považuje je za krásné. Skrze své vlastní tělo chápe ženy, které se zabývají především vlastním tělem. Se svým duchem zachází jako s tělem, na které se v poslední instanci může spolehnout.
Na poznámkách p. Canetti pracoval téměř půl století. R. 1975 si poznačil o stáří:
Pozorovat rozklad, jímž se projevuje stáří, registrovat stáří bez emocí a přehánění. Ochabování všech vášní, ale zvlášť vášně pro věčnost. "Nesmrtelnost" se stává břemenem a hrozbou. Mohlo by to souviset s tím, že budeme opouštět jen věci pochybné, jichž bychom se rádi zbavili. Víc sebou pohrdáš, ale nebolí to dost. Přeješ si cesty, pohyb, ale beze změny místa. Tvrdší reakce na urážky, jsi méně snášenlivý. Řidčeji a s menší energií propadáš zbožňování. Paměť selhává. Ale nic nezmizelo. I věci zapomenuté se občas přihlásí, ale jen když ony samy chtějí.
P. Canetti evidentně hodně neměl rád p. Nietzscheho. R. 1981 si o něm poznačil:
Komu byl Nietzsche užitečný? Nebyl zneužit, působil tak, jak byl. V tomto století se jeho příležitosti, které přivolával tím, co psal, již rozplynuly.
V r. 1983:
Takže první instinktivní reakce byla správná. Když před zhruba padesáti lety vyšly dopisy Nietzscheho matky, popadl mě vztek, na chorém Nietzscheovi jsem pochopil "Vůli k moci" a od té doby jsem se vůči němu nikdy nedal svést k žádnému ústupku. Všechno v něm bylo od počátku. Jestliže kdy existovalo predestinované myšlení, pak to bylo toto. Jaký pár sourozenců! Nepřátelští a podobní! Řvoucí blázen v matčině domě a sestra, která to málem dotáhne na Excelenci. Hnus z křesťanství, který byl hnusem z rodného Naumburku, a ten konec v Lisztově Výmaru. Bayreuth jako vzora, pro oba, ale jím tam pohrdali. Jeho vzestup díky téhle sestře.
V r. 1984:
Všichni, které oplodnil Nietzsche: opravdu velicí, jako Musil, a všichni, které nechal nedotčeny: Kafka. Jde mi o toto rozdělení: Tady byl Nietsche. Tady nebyl Nietzsche.
Do nového týdne přeji čtenářům i sobě zvládnuté úkoly a naplnění plánů.
První věta knížky: Bylo by hezké, kdybychom se od jistého věku začali zase každým rokem zmenšovat a sestupovali zpět po týchž stupních, jež jsme kdysi s pýchou zlézali.
Poslední věta: Už o sobě nechce nikdy slyšet.