Claudio Magris: Dunaj

15. srpen 2010 | 21.55 |

Dlouho, moc dlouho jsem se chystal napsat o knize Dunaj od p. Claudia Magrise.

ImageJsem odhodlán vyhodit z knihovny leckterou srdcovku, ale Dunaj si nechám zcela určitě. Mám ji už dlouho. Vůbec si nepamatuju, jak jsem  k ní přišel. Takže tuto obvyklou úvodní část musím vynechat. Je pravděpodobné, že ji někdo někde doporučil. Ale to si většinou pamatuju. Tak nevím, je i možné, že jsem na ni kápnul náhodou. Ale náhodou to nejspíš nebylo už kvůli té obálce. Tak ošklivá obálka se fakt nevidí. Hrubý recyklovaný papír, volně přehnutý přes vlastní knížku. Jediné na tom je dobré, že je obrovský a slouží po celou dobu čtení jako záložka.

Výjimečně jsem se podíval i na nějaké informace okolo. P. Magris je italský pfilozof z Terstu, kde se narodil, studoval a pak i učil na univerzitě. Proslavil se za hranicemi Itálie esejem o mýtu Habsburků v rakouské literatuře. Už jako někdo se vypravil v polovině 80. let na cestu od pramene Dunaje až po jeho ústí do Černého moře. Po cestě psal vysoce intelektuelní a literární eseje. A kniha Dunaj je právě ten esejistický cestopis, který takto vznikl.

A tím bych asi měl skončit. Protože dle knižní obálky to je nejpřekládanější italská kniha (společně se Jménem růže od p. Eca).

Zkusím to dovést nějak rychle do konce. Kniha je to moc pěkná a docela dobře se i čte: je členěná na spoustu krátkých kapitol. Většinou každé město, kde se zastavil, tak odpovídá jedné kapitole. Ten chlap je samozřejmě strašlivě sečtělý v literatuře německého jazyka, takže všude má nějaké osobnosti a kuriozity o nich, od nichž se odpichuje k úvahám o životě a hlavně o zvláštní dunajské civilisaci. Přičemž tedy o té civilisaci spíš konstatuje, že už zanikla.

Nejjistější si je v kramflecích v německých oblastech. Proto myslím, že vynikající je hlavně první část o Německu a Rakousku a též v dalším průběhu vždy, když přijíždí do (bývalých) oblastí německých kolonistů, tj. Banátu a Sedmihradska. Není tam ale vysvětleno, že když má rád tyto menšiny v minulosti, tak proč o zástupcích vyhnaneckých sdružení se zmiňuje jen někde jednou a negativně; nejspíš to bude tím, že úmyslně svůj text nezatěžuje moc konfrontačními tématy. Zajímavé je, že už na záložce se vydavatel zmínil, že pasáž o Slovensku je relativně slabší. Byl jsem zvědav, zda budu souhlasit, a souhlasil jsem. Na Slovensku si jako leitmotiv zvolil básníka p. Ladislava Novomestského. Je jistě mojí chybou, že jsem od něho nic nečetl, ale nějak mě ani p. Magris nenalákal.

Na dnešní standard je to vůbec takové nekonfliktní příjemné čtení. On si jistě je vědom nějakých hodnot a že ty hodnoty leckde zmizely. Ale nijak nad tím netrpí a nikomu nic nevyčítá. Snažil se tehdy co nejvíc se vyhnout úvahám o ostbloku a držel se spíš literatury a hledal jenom to, co ty kraje kolem řeky Dunaj spojuje.

Kriticky píše téměř výlučně o západních zemích, v ostbloku se do žádné kritiky nepouštěl.

Image (2)

Zde mapka se všemi zastávkami. Věnoval se všem zemím podél Dunaje, vyjma tehdejšího Sovětského svazu, přestože
Dunaj tvořil rumusko-sovětskou hranici, dneska kousek s Moldávií a pak s Ukrajinou.

Jinak hlavními pilíři a autoritami, k nimž se vrací průběžně, je dr. Kafka a p. Canetti. Dále se dosti vyskytuje p. Musil a Habsburkové.

Vypisovat perličky nemá smysl, celé je to jeden soubor perliček. Ale přece něco:

- v Ulmu se zmiňuje o p. Thränovi, což byl architekt a restaurátor tamější katedrály v první polovině 19. století. Mj. si však celý život vedl pečlivý seznam všech příkoří, která se mu stala. Něco takového jako ten Fascikl hrubostí, jimiž jsem byl počastován p. Magrise přesně nadchne;

- v Rakousku byl zas v podobné době, tj. počátkem 19. století, nějaký p. J. Kysel, úředník registratury vídeňské dvorní komory. Byl to pilný turista a měl takový zvyk, že všude, kam přišel, psal své jméno černou nesmazatelnou olejovou barvou, takže je prý k nalezení dodnes. P. Magrisovi je velice nesympatický, už proto, že ho nenapadlo tam psát nic jiného než "J. Kysel". Kdyby tam aspoň psal jméno někoho, koho měl rád. Především se p. Kysel znelíbil tím, že psal cestopisy, v nichž se posmíval ostatním turistům, jak jsou na rozdíl od něj hloupí, a stěžoval si, jak ho obtěžují. To vedlo p. Magrise teď k úvaze o pohrdání davem, která se mi velice líbila, takže z ní kousek ocituji:

Normalizovaná nadutost vůči mase je typickým masovým projevem. Kdo hovoří o všeobecné tuposti, by si měl uvědomit, že není vůči ní imunní, vždyť i Homér si občas zdřímne; měl by ji vzít na sebe jako riziko a osud, které jsou společné všem lidem, s vědomím, že občas je chytřejší a občas hloupější než jeho soused v domě nebo v tramvaji, protože vítr si fouká, kam se mu zamane, a nikdo si nemůže být nikdy jist, že ho v tomto okamžiku anebo chvíli nato závan ducha neopustí.

- Moje oblíbená úvaha v této knize je též o literárním zpracování rodinných vztahů (on konkrétně píše o poezii, což nejsem však schopen posoudit). Že mnoho lidí básní o rodině, do níž se narodili, ale celkem málo lidí o vlastní rodině, kterou založili:

Druhá rodina, ta, kterou zakládáme, představuje krušnou a nepředvídatelnou odyseu, provázenou trápením a půvabem, soumrakem a úsvitem; tato riskantní plnost soužití vědomě i s vášní přijímaného nenašla příliš zdařilé poetické vyjádření, možná z obavy, že vědomé kroky mohou vést k rozčarování, se raději utíkáme do dětství.

Dokonce v té souvislosti trochu překvapivě připomíná dr. Kafku:

Snad největším soudobým básníkem manželského a rodinného soužití je Franz Kafka, který se necítil dost silný na takové dobrodružství a dobře věděl o jeho tíži a bídě, uvědomoval si však i velmi intenzívně velikost té reality, jež mu nebyla dopřána a jíž se sám chtěl vyhnout, jakkoli ji záviděl, a uniknout tak veškerým svazkům a moci. Kafkovi se v jeho osamění podobá mnoho postav jeho děl, všichni ti nedbale a nepříjemně vyhlížející staří mládenci z povídek, kteří bydlí v podnájmu a chodí přes špatně osvětlené odpočívadlo schodiště jako kočovníci přes poušť.

Je to knížka, kterou celkem často otvírám namátkou někde, když nemám co zrovna do vany. Teď kvůli blogu jsem se donutil ji znovu přečíst po letech soustavně od začátku do konce. A velice se mi to líbilo, jistě doporučuji.

Tuším, že to bude mít nějakou turistickou dohru. Samozřejmě, až to dozraje.

Při pohledu, co mě čeká v příštím týdnu, bych těm čtenářům, kteří to mají podobně, i sobě popřál ne moc bolestnou akceleraci z prázdnin do běžného provozu.

První věta knihy: Vážený příteli, benátský radní p. Maurizio Cecconi nám na základě připojeného projektu navrhl uspořádat výstavu na téma: Architektura cestování - historie a utopie hotelů.

Poslední věta: Učiň, Pane, aby má smrt - říká jeden Marinův verš - byla comò 'l scôre de un fiume in t'el mar grando, jako plynutí řeky do velikého moře.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře