Města Josefa K.

18. listopad 2010 | 23.00 |

Při přestěhování člověk vezme do ruky všechny své knihy. A tak si dočte některé, které už má dlouho, ale nečetl je.

kroutvor města a ostrovyČímž jsem vyčerpal první bod osnovy, tj. (a) Jak jsem ke knize přišel. Pak bych ještě uvedl, že p. Josef Kroutvor byl mým velkým oblíbencem, protože mě osobně jeho knihy uvedly do tématu střední Evropy jako... asi bych řekl stylu. Asi u něj poprvé jsem viděl spojovat v úvahách p. Haška a dr. Kafku. Často se vrací k pojmu Praha - město polemické.

Pan Josef K. však není tvrdým konzervativním snílkem o starém Rakousku; jeho srdce bije dnes již zase poněkud nemoderně pro první republiku, její styl a hlavně její umělce - myslím, že ho baví hlavně, jak tyto prvky svědčily Praze (Praze je i věnování této knížky). K tomu patří samozřejmě i frankofilství. K tomu asi patří taky záliba v kavárnách - popisy kaváren jsou často základem kapitoly (kavárenským motivem mi připomíná pozdější seriál Šumná města).

Města a ostrovy je sborník cestopisných črt z devadesátých let (a jediné předpřevratové, ale již z doby uvolněnějšího cestování na Západ, když navštívil nejspíš v r. 1988 Paříž). Hlavní otázkou je, nakolik je čtenář dnes ochoten číst si vzletné úvahy o Vídni, Paříži, Berlínu nebo Římu, když po dvaceti letech se ježdění do těchto měst stalo banalitou. I když - není to vlastně nejtěžší obzvláštnit obyčejné?

I tahle knížka mi potvrdila můj aktuální stav mysli ohledně prací p. Kroutvora: docela pěkné, ale už mě nestrhují a do dočtení se musím nutit. Vždy se však odmění nenápadnými perlami průběžně rozloženými po textu. Přiznávám, že pár kapitol mě navnadilo si na dotyčná místa zaturistit.

Několik jednotlivostí a citátů, které se mi líbily:

- Krásnou (možná nejlepší z celé knížky) pasáž má z Vídně z Josephinia, kde oceňuje surrealistickou hodnotu anatomických figurín.

V Josephiniu by asi každý surrealista zajásal, ve skleněných skříních stojí i leží voskové figury v životní velikosti. Některé figury se dají i otáčet skrytým mechanismem. Ano, zde je člověk stažen z kůže, jeho nervy jsou obnaženy a do jeho vnitřností se dá nahlédnout. Pod skleněným poklopem leží lebka popsaná údaji, které už neplatí. Jsme svědky porodu znázorněného v měkkém a poddajném vosku. Nejabsurdněji asi působí anatomické modely žen, podivná mostra - anatomie krásy je totiž nelítostná.

Velice se mi líbí představa surrealisty, který jásá nad tím, že může skrytým mechanismem točit anatomickou figurínou.

- Též těžko odolat nejet se podívat na věci, kterých si všiml v Římě.

Objevů je mnoho a je otázkou, zda jsou velké či malé, náhodné či zda přirozeně zapadají do rafinované dramaturgie a scénografie Věčného města. Antické sloupy bez okolků zazděné do sprosté zdi římské celnice šokují jen v prvním okamžiku, pak se jim musí přiznat jistý estetický efekt. Na rohu neznámé uličky stojí fragment obrovské mramorové nohy, jako by ji sem umístil sám Roné Magritte. Z reliéfu zasazeného do zdi domu se vyklání muž se soudkem v náručí , který vylévá vodu málem pod nohy chodců. V ulici del Babuino leží a odpočívá muž ožraný nejen časem, ale také lidskou ironií. O tuto polozapomenutou sochu si kdysi Římané brousili svůj vtip, neboť Babuino mluvil a vyjadřoval se k událostem jako anonymní hlas veřejného mínění.

- Jako hlavní turistický tip jsem si odnesl italské město Lucca, kde obdivuje zachované hradby, které slouží jako promenáda. Český turista navíc může získat vztah díky tomu, že ve městě měl první vladařské úkoly Největší Čech (než to město jeho otecko zase prodal).

- Článek o Madridu pěkně končí.

Z Madridu do Prahy jsem cestoval letadlem, z Ruzyně do centra mě dovezl taxík. Nahoru do Kobylis jsem se dostal noční tramvají, do Ďáblic pak už nejelo nic. Vím, že to není důležité, ale člověk má vyčerpat všechny možnosti. Opravdu, má to něco do sebe, vrátit se z daleké ciziny a dojít nakonec domů pěšky.

- Líbil se mi obecný postřeh, že v 18. a počátkem 19. století umělci z celé Evropy jezdili do Itálie. Pak se cosi změnilo a uměleckou metropolí se stala Paříž, Itálie vyčpěla. Podobně poznamenává, že do 30. let malíři malovali často v plenéru. Pak krajiny končí a maluje se abstraktně v ateliérech.

- Nevěděl jsem, že jedné části Prahy se říkalo Malý Berlín: byly to činžovní bloky za Elektrickými podniky na začátku Buben a Holešovic, které vznikly jako odezva avantgardní berlínské architektury.

- Pěknou poznámku má o německých slovech v české literatuře.

Už dvě století se snažíme očistit češtinu od všech forem germanismů, ale já si přesto myslím, že němčina k češtině patří. V české literatuře pak považuji přítomnost německých slov a vět za nezastupitelný element. Dvojjazyčnost zápisů a deníků Karla Hynka Máchy či německé výrazy v Osudech dobrého vojáka Švejka dodávají textu zvláštní vnitřní napětí. Německá podstatná jména, jako třeba Wetterbericht, Treffpunkt nebo Vorstadtbeisl, ty podivné drúzy s ostrými hranami, se vždy výjimečně výjimečně vyjímají v tvárné české větě. Němčina je hluboko uložena v našich genech, je to naše druhá Muttersprache, i když jsme ji v sobě potlačili a skoro zapomněli. Naše škoda!

- Často používá slovo "drúza". Díval jsem se, že to je dutý kámen s krystaly směřujícími do dutiny. Přesně mi ale stejně není jasné, v jakém smyslu tu metaforu myslí.

Knihám pana Kroutvora jsem vděčen za vlídné uvedení do několika pěkných témat; nemám pochyb o tom, že to musí být požitkář a světaznalec na vysoké úrovni. Knihu bych ale asi nijak výrazně ke čtení nedoporučoval, ani před ní nevaroval - na burze se tomu myslím říká "doporučení: držet". Takže na darovací seznam u Sargo se zatím nedostane.

První věta knihy: Kolem malého ostrůvku, kde se tyčí socha Dantona, nepřetržitě proudí řady aut.

Poslední věta: Holá fakta a trsy vzpomínek žijí pak s námi, oživují naše snění a touhy po změně a cestování.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře