Kafkovy zlé Čechy

2. květen 2012 | 21.52 |

První bod osnovy mých článků je "jak jsem ke knize přišel".

zle cechyPřišel jsem ke knize Kafkovy zlé Čechy od p. Christopha Stölzla tak, že jsem si šel půjčit do městské lidové ty ohlasy na Český snář. Sice stále pokračuju v projektu omezit kupování i půjčování dalších knih, dokud nepřečtu co už mám doma, ale přeci jen na toho p. Vaculíka jsem musel čekat, až mi ho přinesou ze skladu. Tak jsem si říkal, že vzít si při tom čekání přeci jen jednu malou brožurku o dr. Kafkovi, to je jen malý kompromis s mou aktuální čtenářskou zásadou.

Kafkovy zlé Čechy vyšly původně r. 1975. P. Stölzl má tu myšlénku, že už tehdy bylo nekonečně papíru o dr. Kafkovi. On chtěl ho doplnit v tom směru, že dr. Kafka se vykládá buď zcela na bázi soukromé, tj. rodina a ženy, případně pak zase na bázi bezbřeze civilisační, jakože krize moderního člověka atd.

P. Stölzl k tomu dodává prostřední vrstvu, a sice snaží se popsat politickou a společenskou situaci v Praze a v Čechách za Kafkova života. Hlavně se věnuje emancipaci Židů a antisemitismu.

Je to velice svěží pohled na české národní obrození a na státní samostatnost z tohoto pohledu. Navíc tedy myslím, že v českém dějepisectví je to pohled nezvyklý. Obrázek je to dosti neveselý, p. Stölzl podává Čechy jako příklad probouzející se masy, která s sebou nese strach pro menšiny v zemi. Víceméně vychází z dosti silného antisemitismu většiny Čechů: udává příklady útoků davu na pražské ghetto během povstání v r. 1848 i při prakticky všech vzrušenějších pozdějších příležitostech: v krizi v letech 60, různé tábory lidu a potyčky, v hilsneriádě, ale i protižidovským excesům při revoltách po vzniku Republiky do roku 1920, kdy vášně vůdců tlumil hlavně p. Masaryk. Zejména se věnuje historii strany mladočeské a jejích antisemitských akcií v 90. letech, stejně jako pak strany národně sociální. Cituje šťavnaté výroky od většiny českých vůdců, počínaje p. Havlíčkem, přes p. Palackého (ve svém odkazu nebyl příliš korektní), p. Nerudu apod. Ukazuje solitérní postavení p. Masaryka, který se jako naprostý exot postavil proti nenávisti vůči Židům v době procesu s p. Hislnerem.

Tyto konkrétní obavy z pouličních násilností a z budoucnosti celkově uvádí autor jako zdroj některých těch pocitů a myšlenek v díle dr. Kafky.

Větší část je věnována Čechům, ale stejně tak popisuje české Němce. U nich píše, že původně antisemitismus u liberálů silný nebyl, ale s příchodem masovějších stran, které liberály vytlačily, byla německá politika též antisemitská. Výjimkou byla prý Praha, kde údajně německy mluvící menšina byla ostrůvkem, kde bohatá židovská vrstva byla akceptována ze strany zbytku Němců. Zajímavý postřeh má o Němcích ze západních Čech, že byli obzvláště zběsilí v celoněmeckém měřítku a že odtud pocházela prý řada negativně proslulých osobností německé politiky. Cituje běžné nápisy z chebských kaváren kolem roku 1900, že Čechům, Židům a psům je vstup zakázán.

Další linie je vývoj českých Židů v době a na příkladu dr. Kafky, jeho rodičů a prarodičů, kolísání mezi němectvím a češstvím. Pozoruhodná jsou čísla, že většina českých Židů se již na přelomu století hlásila ve sčítání lidu k české národnosti (českému domácímu obcovacímu jazyku). V tomto je otec dr. Kafky zářným příkladem, neboť na českou kartu sázel dlouhodobě jako na zajištění bezpečnosti pro obchod. Jako detail cituje autor z archů pro sčítání lidu, když v jednom se ještě matka uvedla jako sice Češka, ale pí. Julie Kafka, v r. 1910 pak už jako pí. Julie Kafková.

Zmińuje se o silném spoléhání se Židů na Rakousko a na císaře p. Františka Josefa I. osobně. O židovské podpoře rakouských válek, zprvu o jejich pohrdání českým obrozením, o kontrolách německých i českých spolků, kdo chodí nakupovat k Židům apod. Blíže uvádí i rozporné vnímání první světové války, která v Židech vyvolávala rakouské vlastenectví, protože ze všeho nejvíce se báli Ruska s jeho tradičními násilnými pogromy. Proti tomu Češi vkládali v Rusko své naděje na změnu poměrů s Němci.

Kniha je kraťounká brožura, přitom má mnoho zajímavých detailů i širších souvislostí. Proto působí myslím trochu neurovnaně, určitě by se o tom snesla lepší studie. Doslov napsal z pohledu českého historika p. Křen. Píše, že práce p. Stölzla je přínosná a křivdí Čechům jen občas. Vyjadřuje přání, aby se tímto tématem někdo zabýval z české strany, protože přeci jen němečtí historici používají české prameny minimálně a neorientují se v nich tolik.

Nicméně obraz Čech jakožto místa plného dosti běsného šovinismu, které mělo v době života dr. Kafky spoustu odporných rysů v každodenním životě, není myslím špatná cesta.

První věta knihy: Ani půl století po smrti Franze Kafky neztratily jeho dílo a osobnost svou záhadnost.

Poslední věta: Úroveň a fascinující síla jeho textů se vymykají veškeré sociologické a sociálně historické determinovanosti, nepohnou jimi haldy sekundární literatury, ani tato studie.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře