Audioknihu Když Nietzsche plakal od Irvina D. Yaloma jsem si sice nekoupil, ale stejně o ní mohu s klidným svědomím psát. Půjčil mi ji totiž kolega, který si ji koupil. Na půjčení knihy není nic špatného, stejně tak na půjčení audioknihy.
Když Nietzsche plakal je beletrie se skutečnými postavami a mnoha skutečnými okolnostmi. Vztah skutečných postav a knihy je vysvětlen v doslovu. Fantazijní je především hlavní motiv, a sice setkání p. Nietzscheho a p. Breuera ve Vídni v roce 1882. P. Nietzsche je myslím dost známý, není nutno ho představovat. Josefa Breuera jsem neznal – byl to tehdy slavný vídeňský lékař, mentor p. Freuda a spoluzakladatel psychoanalýzy a též vynálezce několika dalších léčebných metod a objevitel poznatků v medicíně.
Vedle p. Freuda (tehdy mladý a nadějný) vystupuje v knize ještě sl. Lou Salomé, což byla v té době dvacetiletá krásná inteligentní příjemná sebevědomá ruská hraběnka, která flirtovala (i ve skutečnosti) s p. Nietzschem. Příběh románu je založen na tom, že p. Nietzsche měl vážné zdravotní problémy, s nimiž si žádný lékař nevěděl rady, měl sebevražedné sklony a byl zoufalý, především z toho, jak s ním mávala Lou Salomé. Sl. Salomé přichází za p. Breuerem a přesvědčuje ho, aby se pokusil p. Nietzscheho zbavit zoufalství. Ale že to musí dokázat i přes to, že p. Nietzsche bude určitě léčbu odmítat. P. Breuer jí to slíbí, ani sám přesně neví proč. Respektive mu dojde, že se to tak čtyřicátníkům může stát, když je o něco požádá dvacetiletá krásná inteligentní příjemná sebevědomá ruská hraběnka sl. Lou Salomé.
První polovina knihy popisuje, jak p. Breuer překonává rafinovaně odpor p. Nietzscheho k nástupu léčby. Nakonec ho přesvědčí pod záminkou, že sám p. Breuer potřebuje pomoc od p. Nietzscheho – tehdy víceméně zkrachovalého a neznámého filozofa – aby p. Breuera zbavil zoufalství a že výměnou mu p. Breuer bude léčit migrénu. P. Breuer má problém hlavně v manželství, že se odcizil s mangelkou a je poblázněný do své mladé pacientky.
Druhá polovina se pak příjemně přesouvá do duchaplného dialogu filozofa s lékařem o smyslu života a na to, jak p. Nietzsche se snaží ze svých obecných zásad odvodit konkrétní radu pro konkrétní problémy p. Breuera. Třeba říká p. Breuerovi:
Je hrozné stanout tváří v tvář smrti, aniž byste kdy okusil svobodu, přes veškerá nebezpečí, která přináší.
Zmoudřelý p. Breuer nakonec takto hovoří ku dr. Freudovi:
Musíme žít tak, jako bychom byli svobodní. I když svému osudu nemůžeme uniknout, nesmíme se mu podvolit. Musíme chtít, aby se stalo to, co se má stát. Musíme svůj osud milovat.
Pak to řekne i p. Nietzschemu, na co přišel, a společně si notují, že na to přišli: vybrat si svůj osud a milovat ho.
Někdo může říci, že ty závěry nejsou překvapivé. Ale já cením, že si autor práci neusnadnil a prostě tu věc dotáhl až do formulací, k čemu vlastně klucí v těch dialozích o smyslu života dospěli.
Zvláštní pozornost jsem věnoval úvahám o životním pocitu po čtyřicítce, z nichž se zpovídal p. Breuer – poslední dobou si nějak všímám, že podobných výroků je po beletrii roztroušeno docela dost. Takových postřehů je pár i v Když Nietzsche plakal.
Čtyřicítka rozbila mou představu, že dokážu, nač si vzpomenu. Zničehonic jsem pochopil tu základní životní představu, že čas je nezvratný a můj život dobíhá. Samozřejmě, že jsem to věděl i předtím, ale ve čtyřiceti jsem to najednou věděl jinak.
Pan Nietzsche vystupuje v příběhu jako veskrze kladná, byť možná o chlup méně výrazná postava, než bych čekal od tak slavného filozofa. Ale i tak má dobrá místa v promluvách:
Nevidíte,Josefe, že problém není v tom, že se necítíte příjemně? Co záleží na napětí nebo na tlaku na prsou. Kdo vám kdy slíbil, že se budete cítit dobře? Takže vy špatně spíte, ano? Kdo vám kdy slíbil, že budete spát dobře? Ne - problém není v tom, že se necítíte dobře, ale že se necítíte dobře kvůli něčemu jinému, než byste měl.
Audioknihu doporučuji, poslouchal jsem ji velice rád.
Do nového týdne přeji čtenářům i sobě, aby nepříjmenosti - když už musí být - byly více poučné než devastující.