Hry 2

9. duben 2013 | 23.15 |
› 

Už jsem tu psal opakovaně, že jsem fanouškem divadelních her Václava Havla. Patrně to bylo v souvislosti s jeho smrtí, že jsem dospěl k rozhodnutí pořídit si knihu se všemi jeho hrami. Ke svému překvapení jsem zjistil, že se všechny hry p. Havla koupit nedají.

hry2Souborné vydání vyšlo v r. 2011 ve třech dílech, ale první a poslední části jsou zcela nedostupné. Napřed jsem to tedy vzdal, ale nakonec jsem si koupil alespoň prostřední díl Hry 2, který je jediný ještě k dostání (když jsme si udělali soukromý březen-měsíc knihy a uplatňovali jsme nějaký slevový kupón).

Knihu jsem si přečetl s velkou chutí: obsahuje nějaké hry, o nichž jsem vůbec nevěděl, a nějaké, které jsem znal jen špatně. I když ty neznámé jsou dost slabé, bavilo mě pozorovat, jak postupně hledal p. Havel správné použití pro své oblíbené nápady.

Hry spojuje pro mě hlavně všudypřítomný humor a ironie. Dalším společným rysem jsou opakované oblíbené lidské typy: zkušený proutník, záletná zralá žena, naivní idealistický mladík či dívka, představitel mocenského aparátu. Typická je i autorova zběhlost ve filozofii: s chutí vždy zařadí pár odstavců pěkně formulovaných úvah o morálce, životě nebo architektuře. V těch hrách je mnoho vrstev, v nichž si lze číst: třeba jsem si teď říkal, že měl zvláštní cit vypíchnout různé automatické, bezmyšlenkovité, zdánlivě neutrální výroky, které přitom mohou být k druhému člověku velice hrubé a bezohledné.

Též mě baví, jak autor myslí i na postavy, které třeba vůbec nic celou dobu neřeknou a jenom někde sedí v pozadí, ale přesto pro ně vymýšlí nějaké vtipné uplatnění.

Zvlášť nyní, po soustavném přečtení toho sborníku, řadím p. Havla dost vysoko mezi špičku mých nejoblíbenějších českých autorů vůbec. Netuším, jak se k němu staví aktuálně literární autority. Ale myslím, že i jeho literární dílo má šanci přežít.

Navíc je pro požitek z četby ulehčující, že dramatickou tvorbu lze oddělit od jeho politické činnosti po převratu; politická činnost bude vždy kontroverzní, protože bude debata, jakou část politické odpovědnosti nese p. Havel nejen za to dobré, ale i za to špatné, co se od převratu stalo. Myslím sice, že jeho hry by nedávaly smysl bez jeho politické činnosti, protože podstatná část vtipu je právě sebeironický pohled na různé ty disidenty, kteří v nich vystupují, a taky legitimita kritizovat konformisty, kteří omlouvají své kompromisy. Kdyby hru stejnými slovy napsal někdo jiný, nebylo by to stejně zajímavé, asi by to bylo dost trapné. U jeho umělecké práce z období před převratem je pro mé vnímání ta velká výhoda, že za tu dobu p. Havel žádnou politickou odpovědnost nenese, takže zůstává jen požitek z uměleckého díla.

Dám sem pár poznámek k hrám ze sborníku Hry 2:

Rodinný večer (1960).

O její existenci jsem nevěděl, není moc vydařená, nevyvaroval se myslím mírně pokleslých moralit, třeba jako že mladý pár plánuje pořízení dítěte až podle kariéry a podle zařízení praktických věcí, což mi zas tak strašně nelidské nepřipadá, nebo že mladý muž se zajímá jen o hmotné statky, v nichž soutěží s kolegy s kanceláře, hlavně o své nové auto.

Spiklenci (1971). Tuto hru jsem si stáhl někdy nedávno z uloz.to, kde je v nějakém rozhlasovém nastudování, které není úplně přesvědčivé. Byl jsem zvědav, jak na mě zapůsobí bez tohoto hendykepu. Pojednává o nejmocnějším kroužku bývalých revolucionářů. Určitě je zlepšení, že Spiklenci jsou o politice, vystupují tam nosnější figury, třeba šéf policie. Vůbec tento kus má spád a dynamiku, a netepá jen do rodinných vztahů, jako v tom Rodinném večeru. Avšak celkově je to takové jednodušší, protože revolucionáři předvídatelně dojdou upevňováním revoluce zpět k nenáviděnému režimu svrženého diktátora Olaha. Výtečná postava Helgy, femme fatale pro kompletní vedení země.

Žebrácká opera (1972). Když jsem viděl před léty filmovou adaptaci od p. Menzla, moc jsem ji nepochopil a nudila mě. Na čtení je hra ale celkem zábavná – vzájemné nekonečné podvádění všech zúčastněných je rafinované. Škoda, že neznám původní vzor, jehož je hra remakem.

Horský hotel (1976). O této hře jsem vůbec nevěděl. Není moc dobrá. Jsou tam naznačeny některé motivy, které se opakují i později: opakovaně přichází ředitel hotelu s neotesaným proslovem, provází ho jeho zástupce, který se snaží hrát na lidovou notu. Poprvé tu vystupuje postava s ruským jménem (hrabě Sergej Iljič Orlov), která jakoby vypadla z nějakého klasického ruského dramatu; ruské jméno má pak ještě Plechanov v Asanaci. Ale více to nedovedu interpretovat, zejména proto, že neznám žádná klasická ruská dramata.

Largo desolato (1984). O této hře jsem již na deníčku psal (zde). Opakovaným čtením ji mám stále raději; postavy dr. Kopřivy, jeho ženy, přátelé a příznivci jsou zobrazeny s velkou chutí a zábavně (na rozdíl třeba od Horského hotelu, kde ty nemravnosti a cynismy vyšly příliš stroze a mechanicky).

Pokoušení (1985). Zmiňoval jsem se o tomto díle v tom samém článku jako o Largo desolato. Je suverénní, opět jde o remake (faustovský) ale řekl bych, že trochu škodí hlavní pointa proměny ústavu pro šíření vědeckého světového názoru v satanisty, čímž trochu připomíná Spiklence. Pozoruhodná mi přišla postava Tanečníka, která napřed vypadá jenom jako fiktivní ideální milenec ve hře na žárlivost, kterou hraje rutinně hlavní postava dr. Foustka s přítelkyní jako milostnou předehru, ale pak se Tanečník zhmotní.

Asanace (1987). Jedna z mých nejoblíbenějších, psal jsem o ní už dokonce dvakrát (zde a zde). Ve srovnání s ostatními hrami je pěkně vidět, že se tu povedlo p. Havlovi vyvážit šťastně postřehy o lidských vztazích na jedné straně a věci veřejné na druhé straně, hlavně mocenské zásahy Tajemníka.

Zítra to spustíme (1988). Tu jsem si taky loni stáhl z uloz.to v jakémsi zvukovém zpracování. A byla to taková nuda, že jsem nikdy nevydržel poslouchat ani do konce prvního obrazu. Teď jsem text přečetl celý, ale též mě nebavil. Chyběl mi tam hlavně humor. Předpokládám, že účelem historické koláže o 28. říjnu 1918 bylo zpřítomnit si ten pocit velkého historického zvratu v očekávání svržení komunistického režimu. Nevím, zda tahle koláž někoho politicky alespoň v té době mobilisovala. Ale zábavná není.

Přeji čtenářům i sobě veselý týden.

První věta knihy: Odehrává se v současnosti.
Poslední věta: A komu se tedy zdál?

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře