K této knize jsem přišel tak, že nám ji laskavě zapůjčila kolegyně bloggerka Eithné. A už jsem se rozhodl, že si tu publikaci též koupím (a hned i dva známí, kterým jsem ji ukázal). Protože už dlouho mi žádná kniha nevrtala v hlavě tolik, jako tenhle katalog zbořených průmyslových staveb od kolektivu autorů vedeného editory p. Frágnerem a p. Zikmundem.
Co jsme si zbořili má podtitul Bilance mizející průmyslové éry / Deset let. Původně vyšla myslím jako katalog k fotografické výstavě. Knížka je to jednak dějepisná. Zachycuje průmyslové areály zbořené v deseti letech před vydáním - rychle tam nevidím přesný údaj, ale asi jde o stavby zbořené v letech 2000 až 2009. Hlavním účelem je zachytit nejvýznamnější ze zbouraných staveb (ne úplně všechny): většinu knihy zabírají snímky - snaží se mít snímek továrny v rozkvětu po dokončení a potom těsně před demolicí, případně někdy fotku místa po demolici. Fotky mají stručný textový doprovod o historii využití daného areálu.
Druhak je to kniha památkově ochranářská, protože určitě se snaží ovlivnit i praxi stavebníků a stavebních úřadů. Výslovně k tomu míří krátká závěrečná kapitola, kde jsou uvedeny průmyslové stavby ještě stojící, u nichž však vlastník uvažuje o zboření.
Není to knížka úplně fotograficky umělecká, protože většina snímků je historických a novější fotky byly vybírány především dle dokumentární hodnoty (padá komín, bagr stahuje těžní věž apod.), ne podle kvalit umělecké fotografie. Samozřejmě by bylo pěkné, kdyby autoři měli šanci ty areály zachytit i fotograficky - jelikož však jsou zbořené, tak jaksi není již co fotit.
Když bych se vrátil k tomu, proč mi kniha vrtá hlavou. Jednak proto, že u velké části těch areálů bych osobně hodnotu neviděl. Naopak jsou to místa myslím občas objektivně na první pohled ošklivá. Napřed mi tedy záliba v nich připadala jen jako osobní zvrhlý koníček, že se někomu líbí schválně ošklivé věci (jako mně se líbí schválně špatné staré seriály). Z mého pohledu přímo v knize hodnoty těch průmyslových staveb úplně vyargumentovány nejsou. Úvod ke katalogu je stručný a jen obecně mluví o tom, že jsou to technické, kulturní a společenské památky. Cituje se tam hezká formulace, kterou pronesl v rámci bienále Industriální stopy (v rámci tohoto bienále tato kniha vlastně vznikla) nějaký Sir Neil Cossons, přičemž je pronesl - stylově - ve Staré kanalizační čistírně v Bubenči:
Společnost, která chápe, pečuje a stará se o minulost jako o součást svého současného úspěchu a vitality, se může těšit z vyhlídek a hodnot, které by jí jinak byly odepřeny.
Krásná jatka.
Tím se dostávám k druhému důvodu, proč mi kniha utkvěla. Před časem jsem vyslechl v hospodě zajímavou řeč jednoho kolegy, který zaníceně hovořil o tom, že krásu je třeba hledat jen ve starých věcech. Že co je staré, je pěkné. Tento názor se pěkně s knihou propojuje, protože opravdu v některých případech na těch barácích je pěkné jenom to, že jsou staré.
Bukolicko-industriální pohled.
Beru však názor autorů vážně, protože třeba historie asanace pražského starého města ukazuje, že pravdu měli úplně ti největší extrémisti, kteří tehdy vypadali zcela nepraktičí a šílení, a těžce se mýlili uvážliví zastánci nějaké střední cesty.
Automobilka Praga se mi líbí asi nejvíc - kéž bych tam mohl mít byt!
Praga - interiéry. To by byla veliká stylovka tam bydlet.
Zvláštní je myslím i to, jak se podobný konservativismus snáší s českým dějinným příběhem, který naopak stojí na vybudování národa v národním obrození a následné dvojí národní revoluci napřed odvrhující monarchii a její příznivce a následně spravedlivě vysídlující třetinu obyvatel. Z tohoto pohledu jsou ty hraběcí cihelny a sudetské textilky a sklárny spíš trofejí ukořistěnou nepřátelům než nějakou velkou hodnotou. Z průmyslového hlediska je to navíc již vše pryč z důvodů globalizace - jsem přesvědčen, že proti asijské konkurenci by se se svými libereckými textilkami nepokoušel obstát ani starý gründer p. Liebig.
Asi by nebylo fér chtít tyto otázky vyřešit v katalogu k výstavě.
Knížku určitě doporučuji, je skvělá. Psychologicky velice účinný je ten motiv něčeho ztraceného, respektive právě ztráceného: jak známo, ztráta něčeho člověka bolí hodně (víc než těší zisk stejného) a dokud člověk něco neztratí, tak to necení.
První věta: Bylo by možné zvolit i jiný časový úsek a z odlišného konce vstoupit do mizejícího světa průmyslové éry.
Poslední věta: Reprezentuje hodnoty a zkušenosti - technické, vědecké, architektonické, umělecké i sociální, ale také materiální, pro něž si zaslouží chránit a zachovat.