Filosofie a politika kýče

15. květen 2012 | 22.33 |

Podivejte se, spanilomyslní čtenáři, já jsem taky jenom člověk. Též mám slabosti. Třeba článek o knize Umění a kýč je sice už téměř 4 roky starý, ale stává se dlouhodobou čtenářskou bombou - má už 2 399 přečtení (můžete jedno přidat kliknutím sem).

filosofie a politika kýčeKde jsou někdejší hity - jako třeba nakládaný hermelín? Na to už nikdo nekliká. Takže jsem si říkal, že dát do titulku nějaký ten kýč nemůže po letech uškodit. Půjčil jsem si tedy z městské lidové - čistě za tímto účelem - brožurku p. Rezka Filosofie a politika kýče.

Přátelé, to není žádná švanda. Myslel jsem, že to budou nějaké fejetonky a sloupky, kde se lehce něco zkritizuje. Ale je to psané z pozice důkladné klasické filozofie. Bohužel neznám autora, kdo to je. Ale ta brožura shrnuje eseje vyšlé v 80. letech v samizdatu. Všechny se kriticky vypořádávají s disitentskými filosofickými publikacemi, hlavně pak s p. Havlem. Vedle toho p. Rezek oblibuje p. Patočku. P. Patočka inspiroval disidentské hnutí a i se ho osobně účastnil, disidenti se k němu hlásili. P. Rezek z velké části vysvětluje, že většina těch lidí vůbec nepochopila, co p. Patočka psal, a hrubě ho zjednodušovali a překrucovali - zde se věnuje nejvíce textům p. Havla.

Vedle analýz textů p. Havla obsahuje sborník i recenze asi dvou filosofických publikací v samizdatu. Recenze sice vůbec co do podstaty věci nechápu (jsou to takové ty filosofické etudy, které mě nebaví číst), ale přesto jsou kouzelné, jak je p. Rezek kousavý a jak ty nebohé autory ztrhává, že se motají s rozšafnou hloupostí do věcí, kterým ale vůbec nerozumí. Delší text se věnuje sborníku, který sestavil p. Havel po návratu z vězení. Ve vězení si uvědomil, že by si rád přečetl něco pořádného pro život od filosofů, tak vyzval nezávislé a exilové intelektuály, aby něco praktického o filosofii napsali. P. Rezkovi z toho vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Rozebírá většinu příspěvků a na závěr píše drsně o slabé úrovni příspěvků a polovzdělanosti autorů.

Ocenit můžeme jen víru autorů vkládanou do filosofie, ale zároveň se nemůžeme ubránit dojmu, že jde o víru podobnou víře vlastenců vkládané v českou kuchyň.

I když tedy to čtení pro mě nebylo snadné ve filosofických pasážích, přesto mě čtení bavilo, protože autor má dar pěkného vyjadřování, jasného názoru a argumentu. Člověk si užije tu převahu formálně vzdělaného filosofa, když se děsí nad amatérskými pokusy jiných, kteří neumějí pořádně řecky, proto špatně citují antické sentence, nemají dobře načtené moderní filosofy, vyjadřují se nesnesitelně nepřesně, pletou pojmy atd. Bezpochyby se najde v knize i osobitý humor, třeba ve výběru motta v úvodu každé kapitoly. Například rozebírá podrobně obsahovou nepřesvědčivost (byť posluchačsky působivé) děkovné řeči p. Havla za udělení Erasmovy ceny v Holandsku v roce 1986; tuto řeč přednesl za p. Havla v chrámu sv. Vavřince v Rotterdamu p. Tříska. Jako motto zdrcujícího rozboru vybral p. Rezek ukázku z Obsluhoval jsem anglického krále:

A ona se na mě podívala a ubrouskem mi otřela tvář a řekla mi, že od české soldatesky se nic jiného čekat nedalo a nedá, a za to, co jsem pro ni vytrpěl, že mne má ráda...

K textům p. Havla se vrací nejčastěji. Včetně slavné Moci bezmocných s tím často citovaným zelinářem, který dává do výlohy plakát vyzývající proletáře všech zemí, aby se spojili, a o němž p. Havel psal, že to dělá ze strachu. P. Rezek s tím polemizuje.

Prvotním motivem takového jednání je klid, nikoliv strach, nýbrž dosažení klidu. Jednání, které má pozitivní cíl, jako je klid a mít od všeho pokoj, se podstatně liší od jednání ze strachu, byť ze strachu, že o klid přijdu. První jednání má totiž daleko širší repertoár prostředků, jak cíle dosáhout, než druhé, které je obranné a jež odpovídá na tah, který provedl partner. První jednání může lecčemu předejít a takto jednající může pociťovat pravý opak strachu, totiž mít pocit kvazivítězství z obejití předpisů a požadavků, např. z jejich pouhého formálního plnění (to se pak ve stranickém tisku vyčítavě připomíná, ale nikdo tím nehne). Čím níže kdo stojí v hierarchii moci, tím méně pravého rituálu vykonává. Zelinář stojí nejníže, skoro nejníže v hierarchii moci, vykonává nejméně rituálu, pociťuje nejméně strachu; strach je podle mne pociťován spíše nahoře, dole je pociťováno nejvýše jakési vyrušování z klidu.

Je otázkou, jak detailní kritika má ještě smysl a jestli někde už to nepřechází až v nějakou posedlost. Ohledně hlavních myšlenek p. Havla měl p. Rezek ale v době před převratem prostě koncepční výhrady (i přes patrné osobní sympatie). V posledním textu (ze září 1989) píše:

Koncepci nepolitické politiky u Havla lze nejspíše vyložit jako hledání vzruchu, oživení, překročení fádnosti a jednotvárnosti a přiležitost k vyniknutí - a to ovšem bez politické odpovědnosti.

Kniha je jistě kvalitní a lze ji doporučit. Ze všeho nejvíc jsem však zvědav, jak přispěje do počitadla čtenosti mého blogu.

První věta knihy: Rozsáhlý spor, který se rozvinul o Pelcovy Děti ráje, je sporem velmi komplikovaným, a omezíme se proto jen na jeho část.

Poslední věta: Kéž by ji nenesl ani v budoucnu! (míněno - kéž by p. Havel nenesl politickou odpovědnost za český národ).

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Filosofie a politika kýče eithne 15. 05. 2012 - 22:45
RE(2x): Filosofie a politika kýče jarmik 16. 05. 2012 - 00:01
RE: Filosofie a politika kýče zlomenymec 16. 05. 2012 - 11:16