Už nějakou dobu jsem se díval ve slevě na knižní rozhovor p. Hvížďaly s p. Havlem Dálkový výslech. Pánové však spolu vydali dva rozhovory. Nakonec jsem si namísto jednoho slevněného rozhovoru pořídil společné vydání obou jejich rozhovorů, které vyšlo pod názvem Rozhovory s Karlem Hvížďalou.
O p. Havlovi dnes existuje již nějaká literatura, informacemi asi Dálkový výslech nemůže moc překvapit. (Bohužel – a kupodivu - se nedají koupit sebrané divadelní hry p. Havla. Předloni jsem horko těžko sehnal jen prostřední díl ze tří dílů sebraného vydání her, zbytek je naprosto nedostupný.) Žádný ze životopisů p. Havla, které vyšly, jsem však zatím nečetl, takže nemohu posoudit, kolik informací v rozhovorech chybí.
Dálkový výslech mi obraz osobnosti p. Havla významně doplnil. Možná bych řekl, že znovu nakreslil. Viděl jsem ho dosud ve dvou hlavních rolích: napřed dramatik disident a potom president.
Díky Dálkovému výslechu jsem se poučil o třetí podobě p. Havla, která byla časově první ještě před disidentstvím a presidentstvím; původně to byl umělec a intelektuál a společně s jinými aktivní účastník českých šedesátých let. Svým způsobem bych si troufl dát na intuici, že je správné vidět ho především v této roli a až potom jako disidenta a presidenta; být součástí pražského kulturního, společenského a intelektuelního života, to je pravděpodobně něco, co si on přál. Vycházel z nadšení divadlem: pochopil jsem, že sehrál důležitou roli v rámci malých pražských scén šedesátých let, konkrétně jsem pochopil, že byl patrně jednou z důležitých osobností Divadla na Zábradlí. Byl společenský, cílevědomý, aktivní – publikoval články především v časopisu Tvář a budoval si postupně neformální autoritu při různých debatách, projektech a vůbec v životě kulturních institucí (včetně svazu spisovatelů). Zmiňuje se, že ve sporech o nezávislost časopisu Tvář a současně ve vnitroredakčních intrikách získal první školu politiky.
Období disidentské působí dost depresivně kvůli pronásledování a věznění. Charakter p. Havla byl v té době vystaven velice těžkým zkouškám (možnost udělat kompromis či odejít do zahraničí), v nichž obstál výjimečným způsobem. I v tomto období ale k němu patří systematičnost a organizovanost.
Je zajímavé uvědomit, že se v životě potkával s řadou českých velikánů: první zaměstnání v divadle (jako kulisáka) mu dal p. Werich jako protekci díky přátelství s p. Havlem st.; v mládí se velice přátelil s p. Formanem; při přijímačkách na AMU ho prý podporoval p. Kundera, se kterým pak polemizovali v r. 1968; v r. 1968 bydlel v Novém Yorku u p. Voskovce, přátelil se s p. Hančem atd.
Pokud jde o perličky, zaujalo mne vyprávění o přijetí kritických umělců vládními představiteli v r. 1968, kam byl pozván mj. i p. Havel. Vzpomíná, jak se napil, a zapáleně radil p. Dubčekovi, co má dělat. Ten ho prý dlouho poslouchal, ale nic neřekl. Na té recepci byl prý i p. Husák, ale držel se stranou.
Radil jsem mu, aby povolil sociální demokracii, nedělal těžkosti bývalým politickým vězňům sdruženým v K 231, vysvětloval jsem mu, že by se měl zbavit svých iluzí o Kremlu, že by neměl být v defenzivě a neměl pořád jen pacifikovat veřejnost v naději, že mu to nějak pomůže, atd. atd. Zkrátka počínal jsem si dík tomu koňaku asi dost neomaleně, napovídal jsem asi dost hloupostí, nicméně nikdy nezapomenu na to, že mne Dubček pozorně po celou dobu poslouchal, ba i doplňující otázky mi kladl. Z mých rad si pravda moc nevzal, ale tím, že se se mnou vůbec bavil, si mne zcela získal.
Dále pak jsem ocenil kvalitní způsob zábavy, o němž se zmiňuje, totiž že pro pobavení přátel v mládí recitoval vlastenecké verše obrozenců a zpíval národní písně.
Měl to být manifest závažný, sugestivní, ba snad přímo historický. Byl jsem jmenován do tříčlenné skupiny, která ho měla rychle napsat. Jenomže nešťastnou shodou okolností v téže době, kdy jsem v jedné místnůstce Filmovného klubu měl na zmíněném manifestu pracovat, měl jsem v nedaleké výstavní síni ve Spálené ulici vystoupit na vernisáži jednoho přítele malíře. A to nikoli snad se seriózním proslovem - od toho tam byli seriózní kunsthistorici -, ale s pásmem veršů a písní. Bylo to dadaistické přání mého přítele milujícího můj falešný zpěv vlasteneckých písní a procítěnou recitaci národních klasiků, již tradičně zpestřuji různé večírky. A já tehdy skutečně stihl obé: předstíraje pochůzku na záchod prchl jsem od sepisování historického manifestu českých umělců, doběhl na tu vernisáž, zazpíval tam a zarecitoval šokovanému publiku, a vzápětí doběhl zpět do Filmového klubu a stihl ještě napsat závěrečný odstavec.
Trochu mě překvapila jedna pasáž, kde v rozhovoru v roce 1985 mluvil způsobem, který by z dnešního pohledu byl mimo hlavní proud a praktikují ho podivíni. Když se pustil do rozumování o odcizení inženýrů IBM od jejich práce, čtenář si říká, že to východoevropské disidentství muselo mít z pohledu západního čtenáře či diváka mj. i určitou komickou stránku.
IBM jistě funguje lépe než Škodovka, ale to nemění nic na tom, že oba podniky už dávno ztratily lidské dimenze a z člověka udělaly šroubek ve svém soustrojí, zcela odříznutý od toho, co vlastně, proč a pro koho toto soustrojí dělá a co s tím ve světě způsobuje. Dokonce bych řekl, že IBM je na tom v jistém ohledu ještě hůř než Škodovka: zatímco Škodovka pouze vypotí jednou za čas atomový reaktor staršího typu pro potřeby zaostalejších členů RVHP, IBM zaplavuje svět stále dokonalejšími počítači, aniž kterýkoliv jeho pracovník tuší nebo může dokonce ovlivnit, co to dělá s lidskou duší a s lidskou společností, zda to lidstvo zotročuje či osvobozuje, zda ho to zachraňuje před apokalypsou či zda ji to naopak přibližuje.
(Vzpomínám si, že v německé TV běžela v 90. letech zábavná show na pokračování, kde mj. se občas vracela postavička šíleného českého disidenta s marxistickou hantýrkou, cígem a ošuntělým oděvem.)
Myslím, že být účastníkem a spolutvůrcem českých šedesátých let je pěkným životním úkolem. Jak říká jeden můj kolega: jestli se dnes lidé jsou schopni chovat k sobě u nás občas trochu slušně, jsou to jen přežívající zbytky dědictví šedesátých let. Připadá mi to samozřejmě přehnané, on ten kolega je lehce depresivní a současně si libuje v patosu a poetice za každou cenu. Ale určité pravdivé jádro v tom vysokém hodnocení přínosu šedesátých let vidím i já.
P. Havel se vrací v rozhovoru k tomu, že společnost v šedesátých letech zažívala uvolnění a celkovou emancipaci, která se paralelně promítala mnoha způsoby:
Aniž bych chtěl jakkoli umenšovat dobový společenský význam malých divadel, vnímám tento pohyb jako integrální součást pohybu daleko širšího. Byl paralelní s tím, co se dělo například ve filmu - byla to doba "nové vlny", Němce, Chytilové, Formana, Juráčka a dalších -, a my sami tu souběžnost a vzájemné ovlivňování už tehdy dobře cítili. Byl paralelní s děním ve výtvarném umění: začli vystavovat Medek, Koblasa, Šmidrové a další mladí výtvarníci, kteří se už vyhraňovali zcela nezávisle na ideologicko-estetických konfrontacích oficiálního umění té doby. Ve vážné hudbě působila skupina Nové hudby (kopelent, Komorous, Kotík); v "lehké hudbě" nastupovala vlna českého big beatu, která pak vrcholila koncem šedesátých let; Knížák a další organizovali happeningy; Hiršal s Grögerovou podnikali své průzkumy v oblasti konkrétní poezie; vycházeli Linhartová, Hrabal, Škvorecký a Páral; v Národním divadle se hrály hry Josefa Topola; o slovo se hlásila nová básnická generace kolem Tváře a později Sešitů atd. atd. Celý tenhle vpád "neideologického umění" probíhal na příznivém pozadí zrychlující se emancipace na půdě společenských věd a tuto emancipaci zároveň inspiroval a urychloval; filozofie, historiografie a další vědní disciplíny se vymaňovaly z tuhých dogmatických pout.
...
Praha žila jinak než dnes. Dneska potkáte v sobotu večer na Národní třídě pět esenbáků, pět veksláků a tři opilce, tehdy ale byly ulice plné, lidé se dovedli spontánně bavit, neseděli jen doma u televize, ale chodili ven, v různých hospůdkách a vinárnách jste nalézal herce, malíře, spisovatele, kamkoli člověk přišel, našel tam nějaké známé, atmosféra života byla jaksi uvolněnější, svobodnější, všude jako by bylo víc humoru, bezelstnosti, naděje, lidé se dokázali do něčeho vkládat, za něčím si jít, něčím se trápit, Praha jako by nebyla ještě zalita lávou obecné lhostejnosti a mrtvolně strnulá pod její tíhou. Tehdy - pradoxně - mělo smysl zabývat se absurditou bytí, protože ještě nebylo všechno jedno.
(Vedle kouzla šedesátek by se nemělo zapomenout ani na to, že zde vzpomínal padesátník na dobu, kdy mu bylo třicet... :-) ).
Vyprávění o prvních padesáti letech p. Havla, které sepsal po návratu z vězení, se čte pěkně a mohu ho čtenářům doporučit.
První věta knihy: Karel Hvížďala: Jak dnes, tváří v tvář blížící se padesátce, vzpomínáte na své dětství, kdy jste patřil ke známé a takzvaně buržoazní rodině Havlů?
Poslední věta: V textu je označován jen jako majitel bytu.