Vedle toho p. Mňačka jsem si v městské lidové na Smíchově minule namátkou vzal i malou knížku od p. Eric-Emmanuela Schmitta Noemovo dítě.
Noemovo dítě začíná hodně smutně, protože se odehrává za druhé světové války v Belgii a vypravěč byl tehdy sedmiletý židovský chlapec. Jeho rodiče měli být jednoho dne zatčeni, ale stihli ho ještě ukrýt u známé rodiny, odkud se dostal nakonec do kláštera, ve kterém kněz (otec Pemza) schovával několik židovských dětí. Pak to ale není nijak srdceryvné, je to poklidné vyprávění s různými lehkými úvahami o náboženství.
Na začátku je samozřejmě pár hodně smutných odstavců, kde si my, brečaví čtenáři, popláčeme. Co je dojemnějšího, než odpoutat sedmiletého chlapce od rodičů?
Neptejte se mě, jak vypadala moje maminka. Vy byste uměli popsat slunce? Z maminky sálala síla, teplo a radost. Vzpomínám si spíš na svoje dojmy než na její rysy. Vedle ní jsem se jen smál, nic se mi nemohlo stát.
Ale jak říkám, o tom tato knížka není. Nese se celá v lehce zasněném intelektuelním duchu. Hlavní je vztah vypravěče, což byl bystrý chlapec, a otce Pemzy. Pemza obdivuje židovské náboženství a považuje se svého druhu za Noeho, který by rád zachránil nějaké příslušníky vyvoleného národa před vyhubením. Chlapec zase naopak má rád křesťanství a otec Pemza ho brzdí, aby vykonával křesťanské úkony jen provizorně, co je nezbytné pro konspiraci.
Zde ukázka z rozhovoru o srovnání křesťanství a židovství:
"Židovské náboženství dává důraz na úctu, křesťanské na lásku. A já si teď často kladu otázku, jestli není úcta podstatnější než láska? A také je mnohem snazší ji uskutečnit... Milovat svého nepřítele, jak navrhuje Ježíš, a nastavit druhou tvář, je obdivuhodné, ale neproveditelné. Zejména v tuhle dobu. Ty bys nastavil Hitlerovi druhou tvář?"
"Nikdy!"
"Já také ne. Je pravda, že nejsem Krista hoden. Ani za celý život jej nedokážu napodobit... Ale copak může být láska povinností? Copak může člověk srdci nařizovat? Tomu nevěřím. Podle nejváženějších rabínů stojí úcta nad láskou. Je naší věčnou povinností. To mi připadá možné. Mohu respektovat ty, které nemám v lásce nebo mi jsou lhostejní. Ale milovat je? Mám zapotřebí milovat je, když je respektuji? Láska je složitá záležitost. Člověk ji nemůže uměle vyvolat, ani ovládat, natož ji přinutit, aby trvala. Ale s úctou, to je jiná..."
Poškrábal se na holé hlavě.
"Občas si říkám, jestli my, křesťané, nejsme jen sentimentální židé..."
Takhle nějak ten text plyne. Mně se to líbilo. Navíc je to knížka opravdu malinká a je přečtená raz dva.
Už to byla druhá věc od tohoto autora, co mě bavila. Takže to beru tak, že od p. Schmitta bych se nebál kdykoliv cokoliv.
První věta knihy: V deseti letech jsem patřil do skupiny dětí, které chodily každou neděli do dražby.
Poslední věta: "Začínám sbírku."