HHhH - Laurent Binet

30. říjen 2012 | 23.05 |
› 

Nádherný čtenářský zážitek!

HHHhHRomán HHhH od p. Bineta je jeden z dárků, které jsem dostal ke čtyřicátinám. Jsem jím naprosto nadšen. I když čtu dost, tak málo čtu opravdu současné světové hity beletrie. To je taková nádhera přečíst si něco dnešního, svěžího, myšlenkově bezvýhradně blízkého a skvělého! To bych uměl fakt častěji. Dal jsem to do googlu a HHhH je recenzováno po celém světě a i v těch největších listech jsou to recenze převážně vlídné, přestože p. Binet je velice mladý autor a kniha je jeho prvotinou.

To je hlavní důvod pro nadšení. Další důvod je téma knihy - HHhH vypráví příběh atentátu na Heydricha. Není to úplně nejčastější situace, ale to je v podstatě ideální, když nějaký západoevropský autor (třeba Francouz jako p. Binet) je obdivovatelem české historie.

Atentát na p. Heydricha je událost slavná, ale současně - asi nejen pro mě - strašně depresivní. Ten zrádce hajzl p. Čurda, ta odplata, vyvraždění všech, kteří výsadkářům pomohli, nehledě na zaseklý Sten p. Gabčíka v zatáčce v Libni. To se dá těžko vydržet o tom číst.

Nevím, jak to napsat přesvědčivě, ale p. Binet je člověk dnešní, všechno takto cítí též, a napsal to nádherně a přitom superstručně, bez patosu, ale procítěně a autenticky,  že to je radost si přečíst.

Nehledě na tu ostudu, že jsem pořádně o těch hrdinech toho moc nevěděl a dozvídám se alespoň pár základních detailů takto od francouzského akademika.

Nechce se mi více rozepisovat analýzu knihy, to si každý může přečíst zformulovámo kompetentně v New Yorkeru nebo v Guardianu. Jenom snad ten základ: že sice je to sice v podstatě historický román, ale p. Binet si odmítá cokoliv vymýšlet, píše jen, co ví jistě, že je pravda; obsesivně pátrá a snaží se ověřit i ty nejmenší detaily. Takže stejně tak jde o literaturu faktu - nejvíc to asi připomíná moderní televizní výpravné dokumenty, kde se střídají pamětníci, autentické záběry a hrané rekonstrukce. Třetí rovinou jsou průběžné stručné zmínky o samém autorovi, jak knihu psal, navštěvoval výstavy, sledoval filmy a četl knihy jiných autorů na totéž téma.

Budiž mi odpuštěno. Ať mi to odpustí oni. Tohle všechno dělám kvůli nim. Musel jsem uvést ten černý mercedes do pohybu, a nebylo to jednoduché. Všechno uspořádat a připravit, utkat plátno tohoto dobrodružství, vztyčit šibenici odboje, obalit šeredný parní válec smrti skvostným bojovým hávem. A to vše samozřejmě ještě nic není. Musel jsem odvrhnout veškerý stud a připojit se k mužům tak velkým, že kdyby shlédli k zemi, moji mravenčí existenci by si nemohli ani domýšlet.

Toto není nijak výjimečná ukázka: autor drží odboji palce, občas se neudrží a spílá zločincům. Jiná věc je, že o p. Gabčíkovi a p. Kubišovi i o mnoha lidech v Praze a jinde (Plzeň, Pardubice a mnoho dalších míst), kteří jim samozřejmě pomáhali, se nedá prostě moc napsat. Takže textově převažuje přeci jen psaní o životě a díle zabitého zastupujícího říšského protektora.

Poznámky do čtenářského deníku:

- Nevěděl jsem, že v předvečer atentátu si prožil Heydrich něco jako dovršení své moci: na slavnostním koncertě ve Valdštejnském sále hráli přední němečtí umělci díla klasiků a současně i koncert složený Heydrichovým otcem p. Bruno Heydrichem.

- Nevěděl jsem, že p. Gabčík, když utíkal z místa atentátu, tak se ukryl v řeznictví, které ale patřilo náckovi, jehož bratr pracoval na gestapu. A ten ho hned oznámil Heydrichovu řidiči, který p. Gabčíka pronásledoval.

- Velký dojem z příběhu je, že myšlenka odboje byla vlastní mnoha "obyčejným" lidem, kteří spontánně a odvážně pomohli, řada z nich velice inteligentně.

- Nevěděl jsem, jaký odpor měli odbojáři proti atentátu. P. Bartoš s vyšší hodností jeho provedení dokonce předem p. Kubišovi a p. Gabčíkovi zakázal a dožadoval se ve zprávách p. Benešovi zrušení.

- Zaujaly mě pasáže, že p. Hitler měl zcela výjimečnou nenávist vůči p. Benešovi a Čechům vůbec - prý je doloženo, že částečná mobilizace v r. 1938 ho přiváděla do hysterických záchvatů, při nichž prý vzteky kousal do koberce.

- U cizího autora je vždy otázka, jak dobře se vžije do kontextu země. Tady myslím p. Benet udělal výbornou práci. Snad jen jednou jsem si říkal, že domorodec by asi nepsal, že si okupant oblíbil "českou slivovici", ta byla asi moravská (jako není moc časté říkat britská whisky). Rozlišení Čechy - Morava však samozřejmě autor zná a u p. Kubiše píše, že byl Moravan (mimichodem jak on, tak p. Gabčík byli v Praze poprvé, když přilétli na atentát). Pochybnosti jsme měl jenom u některých jednoodstavcových výpadů do straších dějin, kde označoval jako chybu kolonizaci českých pohraničních hor za p. Přemysla Otakara II. pomocí německých imigrantů, jakoby lidsky vyjít šlo jen v etnicky čistých komunitách.

Nám, kteří jsme zvyklí na happy endy z filmů, vychází kniha (a realita) vstříc alespoň závěrečným heroickým soubojem v kostele, kde již žádné Steny zaseklé nebyly. Z velikým gustem popisuje autor, jak 700 esesáků nemohlo porazit 7 výsadkářů a kolik jich tam pošlo, kolika rozstříleli nohy apod.

Tuto knihu vřele doporučuji především každému, kdo je přesvědčen, že určitě nechce číst žádnou knihu o atentátu na Heydricha.

První věta: Gabčík - tak se jmenuje - je osoba, která skutečně existovala.

Poslední věta: Na palubě se o zábradlí opírá mladá žena podobná Nataše, pokrčenou nohou si hraje s lemem sukně, a možná jsem tam někde i já.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: HHhH - Laurent Binet eithne 31. 10. 2012 - 14:29
RE(2x): HHhH - Laurent Binet jarmik 31. 10. 2012 - 15:37
RE: HHhH - Laurent Binet kaci 24. 11. 2012 - 18:10
RE(2x): HHhH - Laurent Binet jarmik 25. 11. 2012 - 08:01