Román o špiónech

26. květen 2012 | 22.27 |
› 

Knihu Věčný neklid od p. Williama Boyda jsem si půjčil z městské lidové na základě recenze na říšském státním rozhlasu. Tam hovořili sice o jiné knize p. Boyda, ale v tom smyslu, že má svůj osvědčený styl špionážních thrillerů s literární kvalitou.

věčný neklid boydNa zadní obálce Věčného neklidu také píšou, že to je špionážní thriller s literární kvalitou. Prostě to tak vypadá, že p. Boyd si udělal jméno psaním špionážních thrillerů s literární kvalitou.

V této knize jde o příběh z úvodu druhé světové války z prostředí britských tajných služeb. Tu špionážní část obstarává matka a běží paralelně k nové linii ze sedmdesátých let, v níž její dcera náhle zjišťuje, že její nudná matka byla vlastně někdo jiný a ještě k tomu špionka.

Ta agentská story je výtečná; ta linie ze současnosti je nudná. Ale patrně tam je nutná, protože nejspíš má representovat tu literární kvalitu navíc k pokleslému žánru. Asi nejzklamanější jsem byl z toho, že ty dvě dějové a časové linie se nijak překvapivě neprotnou, ale jen tak vyšumí. Nebyl jsem zklamán, že hlavní padouch je celkem jasný už brzy - on to prostě musel být někdo z hlavních hrdinů. A když hlavní hrdinové jsou dva, tak nebyla velká volba.

Z hlediska doporučení snad jen tolik, že začátek je takový chladný. Ale pokud už to začnete, tak vydržte, ta špionážní část je dobrá.

První věta knihy: Říkáváme sice, že chvíle smrti je nepředvídatelná, ale když to říkáme, představujeme si tu chvíli situovanou v neurčitém a vzdáleném čase, nemyslíme si, že by snad mohla být v jakémkoli vztahu k tomu dni, který pro nás právě už započal, a že by tato nepředvídatelnost mohla také znamenat, že smrt může přijít - nebo že může dojít aspoň k jejímu prvnímu částečnému uchopení vlády nad naší osobou - přímo tohoto odpoledne, tohoto odpoledne, které má v sobě tak málo nejistého a jehož celý rozvrh hodin je už stanovený předem. (Tohle je ve skutečnosti motto, vlastní text autora začne až potom, ale tohle se mi líbí, tak je zde).

Poslední věta: Viděla jsem, jak se plavá tráva ohýbá skoro jako něco živého, jako ovčí rouno nebo jako nějaké velké zvíře: vítr ji pročesával, vítr ji čeřil a udržoval ve stálém pohybu - a moje matka se dívala a čekala.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Román o špiónech kaci 26. 05. 2012 - 23:09
RE(2x): Román o špiónech jarmik 27. 05. 2012 - 22:51