Krvavé země (Timothy Snyder)

12. srpen 2014 | 22.52 |

Na Krvavé země jsem před časem zahlédl doporučení v novinách. Původně jsem si je chtěl pořídit pro jako samodárek při dovolené, ale zjistil jsem, že kniha stojí skoro pětikilo, což mi přišlo dost.

krvave zeměA tak se Krvavé země – Evropa mezi Hitlerem a Stalinem od amerického historika p. Timothy Snydera staly nejspíš první e-knihou v češtině, kterou jsem si koupil, a sice přes Kosmas. Byl jsem překvapen velkým cenovým rozdílem mezi papírovou knihou a e-knihou, protože e-kniha stojí dvě stě korun.


Řekl bych, že druhá světová válka je – spolu s biblickými příběhy - v různých podobách asi hlavním tématem knih a médií vůbec. Přesto je s podivem, že tato kniha p. Snydera mi připadá jako průkopnický pokus spojit různé dílčí příběhy, které jsem lépe či aspoň zhruba znal, do jednoho souvislého velkého příběhu, který však na mě působí nově a objevně.

P. Snyder si všiml, že během pouhých dvanácti let (mezi lety 1933 až 1945) zabilo Německo a Sovětský svaz čtrnáct milionů civilistů na území středovýchodní Evropy. Těmto krajům proto říká krvavé země: považuje za ně pás území mezi předválečným Německem a Ruskem, který zahrnuje prakticky Polsko, pobaltské země, Ukrajinu a Bělorusko. V těchto zemích se během dvanácti let střídal německý a sovětský teror a právě zde se koncentrovala rozhodující část masových vražd.

Do počtů mrtvých zahrnuje p. Snyder ve své studii jen oběti masového vraždění, nikoli osoby, které zemřely následkem podvýživy, nemocí či vyčerpání v koncentračních táborech nebo při deportacích, ani oběti bombardování či jiné civilní oběti válečných akcí; v jeho číslech nejsou započteni ani vojáci padlí v boji. Počítá pouze oběti zabité Německem a Sovětským svazem, ne jinými státy. Jelikož při vraždění po statisících se často nevedla přesná evidence, jsou některá čísla nejistá a jsou předmětem odborných debat. P. Snyder uvádí, že se přiklání k číslům spíše konzervativnějším, která považuje za prokázaná.


Jednotlivé kapitoly se věnují postupným fázím masového vraždění civilistů v uvedených krvavých zemích:

1) 3,3 milionů sovětských občanů (většinou Ukrajinců) záměrně vyhladovělých k smrti sovětským režimem v letech 1932 - 1933

Tato kapitola byla čtenářsky asi nejtěžší, protože ukrajinský hladomor je tématem stále relativně novým (a tedy na ně nejsem tak zvyklý) a způsob vraždy hladem nese s sebou zvláště působivé hrůzy, včetně kanibalismu. Není v žádném případě záměrem knihy drásat čtenářovy nervy, nýbrž popsat příčiny a průběh hladomoru. P. Snyder má však vedle toho (v celé studii) i záměr dvěma či třemi větami ilustrovat příklady jedinečných osudů obětí ve snaze neutopit se v milionech a tisících. Nechce zapomínat na to, že každá z obětí byla jedním člověkem, který měl jméno, rodinu, individuální osud; hezky píše v doslovu, že všechny miliony mrtvých se musejí brát "krát jedna".

Slušní umírali jako první. Umírali ti, kdo nechtěli krást ani se prostituovat. Umírali ti, kdo darovali jídlo druhým. Umírali ti, kdo nehodlali jíst mrtvoly, i ti, kdo nemínili zabít bližního. Rodiče, kteří se odmítli uchýlit ke kanibalismu, umírali ještě před svými dětmi.

2) 300 tisíc sovětských občanů, hlavně Poláků a Ukrajinců, které dal sovětský aparát povraždit v západní části SSSR a kteří patřili k sedmi stům tisícům obětí Velkého teroru v letech 1937 - 1938.

Tato kapitola byla pro mě objevná v tom, že jsem si neuvědomoval, v jakém velikém rozsahu probíhalo stalinistické vraždění. V povědomí jsem měl spíše nějaké monstrprocesy. Ale tady nešlo o žádné procesy. Základem byl rozkaz, který stanovil územní kvóty pro počty likvidovaných protisovětských živlů. Teror provozovaly "trojky" složené z oblastního náčelníka NKVD, předsedy stranického výboru a prokurátora. Zatčené mlátili příslušníci NKVD, dokud se nepřiznali.

Kvóty sice přicházely z centra, ale zabíjelo se na místní úrovni. "Trojky" plnící rozkaz 00447 měly za úkol vězně odsoudit – žádné schválení rozsudku z Moskvy nebylo zapotřebí a žádné odvolání se nepřipouštělo. Večer se členové "trojky" scházeli s vyšetřujícími důstojníky. Vyslechli velice stručné hlášení o každém případu a doporučení rozsudku: buď smrt nebo gulag (jen hrstce zatčených se podařilo uniknout odsouzení). "Trojky" pak skoro vždy doporučení vyhověly. Zabývaly se stovkami případů tempem asi šedesát obžalovaných za hodinu: o životě a smrti konkrétního člověka se tedy rozhodovalo přibližně minutu.

3) 4,2 milionů sovětských občanů (zejména Rusů, Bělorusů a Ukrajinců), jež nechali zemřít hlady němečtí okupanti v letech 1941 – 1944.

V knize se poznamenává, že v době míru p. Hitler zabil ve srovnání s p. Džugašvilim minimální množství lidí. Zato za války se karta obrátila. Uvedené číslo zahrnuje především zajaté sovětské vojáky, kteří byli záměrně zavražděni hladem v německých zajateckých táborech a dále civilisty ve městech, hlavně pak v Leningradu.

Německé zajatecké tábory v Sovětském svazu však měly k obvyklým zařízením tohoto druhu hodně daleko. Jejich účelem bylo život vězňů ukončit. V podstatě se daly rozdělit do tří typů: dulagy (tranzitní tábory), stalagy (základní tábory pro internaci mužstva a poddůstojníků) a malé oflagy (pro důstojnictvo). V praxi se všechny tři typy táborů zpravidla omezovaly na nezastřešené prostranství obehnané ostnatým drátem. Vězni tu nebyli zaregistrováni, jenom spočítáni, což obnášelo překvapivé narušení práva a konvencí – jména zajatců se evidovala i v německých koncentračních táborech.

4) 5,4 milionů Židů (většinou polských či sovětských občanů), které Němci zastřelili nebo poslali do plynu v letech 1941 – 1944

V knize se upravuje několik obvykle převládajících představ o holokaustu. P. Snyder píše, že tato představa západní veřejnosti se pojí se snímky a filmy z koncentračních táborů, což vzniklo tím, že v Německu byly jen koncentrační tábory, nikoli tábory vyhlazovací. Vyhlazovací tábory (a vůbec téměř celý holokaust) provozovali Němci právě v krvavých zemích na východě. Žádný americký ani britský voják ani žurnalista tedy při porážce Německa na vyhlazovací tábor nenarazil. Ani Osvětim, která je nejznámějším táborem, nebyla typická, protože byla zvláštním kombinovaným táborem, který byl původně koncentrační a až později – po vyvraždění většiny Židů jinde – byla doplněna o vyhlazovací část.

Druhým vyjasněním je, že způsob holokaustu se měnil na linii Molotov-Ribbentrop.

Za německé okupace zahynulo asi 5,4 milionu Židů. Skoro polovina z nich byla povražděna na východ od linie Molotov-Ribbentrop – obvykle kulkou, někdy i plynem. Zbytek byl na západ od této linie povražděn obvykle plynem, někdy i kulkou. První milion Židů zahynul v prvních šesti měsících od německé okupace SSSR, tedy ve druhé polovině roku 1941, a druhý milion stihl stejný osud v průběhu roku 1942. Na západ od linie Molotov-Ribbentrop se Židé dostali do německého područí výrazně dřív, avšak k jejich vyvražďování tu došlo později, kdežto na východě Němci ekonomicky nejproduktivnější Židy – mladíky – mnohdy vybíjeli hned, v prvních dnech či týdnech války. Poté se ekonomické argumenty nacistů obrátily proti ženám, dětem a starcům, kteří se stali "přebytečnými jedlíky".

5) 700 tisíc civilistů (převážně Bělorusů a Poláků), jež Němci zastřelili při "odvetných akcích", zejména v Bělorusku a Varšavě v letech 1941 – 1944.

V této části jsem si uvědomil vlastně poprvé, jak diametrálně odlišná je proti nám historická zkušenost Poláků a Bělorusů. Aniž bych se snažil snižovat české oběti, tak naše Lidice mají v Bělorusku patrně stovky kopií, nemluvě o osudu Varšavy.


Vyprávění je dotaženo ještě epilogem o poválečném vyhnání Němců z východního Německa a ze Sudet (a o jejich obětech: "Do konce války zemřelo asi 600 000 německých válečných zajatců či nuceně nasazených. Za války a po válce zemřelo na 185 000 německých civilistů v sovětském otroctví a asi 30 000 přišlo o život v polských táborech") až ke stalinským monstrprocesům v padesátých letech, hlavně v sovětských satelitech. Ve srovnání s předchozím obdobím však procesy v padesátých letech byly z hlediska počtu obětí téměř salónním špásem. Zajímavou perličkou bylo, že třeba v Polsku prý procesy nebyly, neb komunističtí vůdci se prostě nepodělali a vzájemně se už v padesátých letech odmítli zabíjet; zajímavé též je, že v jednom z posledních procesů před Stalinovou smrtí (se židovskými lékaři) se mnoho zatčených odmítlo přiznat i po mučení, čímž proces hodně zkomplikovali. V Československu zato problém se vzpurnými charaktery vůdců nebyl: p. Gottwaldovi stačil jeden rozhovor v Moskvě a do pár měsíců byl jeho kamarád p. Slánský zatčen a vše běželo hladce.


Kniha je výtečná a naprosto ji doporučuji, i přes pochmurné téma ji lze normálně číst a podávané souvislosti jsou fascinující; měl jsem několik nocí velké problémy se od čtení odtrhnout. Autorovi nejde o vyhrocené emoce, ale o klidný popis a až chladné srovnání čísel. Rád se dívám na dokumentární pořady o druhé světové válce; západní dokumenty (hlavně německé) se tradičně víceméně výlučně zaměřují na holokaust, případně na německé civilisty, a ignorují oběti slovanských národů. V tom se mi Krvavé země velice líbily, že se na tu dobu dívá pohledem všech obětí. Vedle toho se p. Snyder cíleně snaží nepropadat soutěži o to, kdo byl největší obětí války, ale porovnává co možná objektivně utrpení všech.


První věta knihy: "Teď budeme žít!" říkával hladový chlapeček, batolící se ztichlými cestami nebo přes pustá pole.

Poslední věta: Židé z okupovaného Polska, shromáždění v ghettech pro případnou deportaci, byli namísto toho odvezeni do Belžce, Sobiboru, Chelmna, Treblinky, Osvětimi a Majdanku a zahynuli v tamních plynových komorách.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře