Knihy o raném středověku jsou koníček, kterému asi ze značné části vděčím blogu. Připadalo mi to dobré téma, tak jsem četl ty první kousky soustředěněji, než bych býval činil bez blogu, aby se dal napsat článek. A teď už to jde snadněji.
Tradiční příběh o Slavníkovcích jakožto kmenových knížatech, která soupeřila s Přemyslovci o centralizaci Čech, se tu označuje za překonaný mýtus. Stejně tak i vyvraždění na Libici roku 995 již tito autoři nepovažují za klíčový krok k vytvoření jednotného českého státu. Je to názorné, je to čtivé, je to jednoduché - jak lépe si může antoušek jako já přát dostat naservírovánu studii o dějinách dějepisectví a o proměnách příběhů, které přináší? Obzvlášť, když se starším příběhem a jeho vypravěči se zachází s úctou a pietou.
V této knížce autoři zcela odmítají myšlenku, že Slavníkovci byl nějaký starý knížecí rod spojený se zvláštním kmenem (tradičně se spojují se Zličany). Jako pravděpodobnou spekulaci uvádějí, že Slavník byl příslušníkem pobočné větve Přemyslovců, a proto dostal do správy významný hrad Libici v rámci východní české expanze za prvního Boleslava. Vyvraždění pak nepovažují za nijak zvlášť výjimečnou nebo významnou událost. Paměť o ní (jakož i o celé rodině p. Slavníka - jedná se jen o dvě generace, tj. p. Slavník a jeho synové) se zachovala výlučně díky Vojtěchovi, pražskému biskupu a pozdějším druhém zemském patronu.
Velkou část věnují rozbití dosavadních numismatických spekulací, které podporovaly starý příbeh, tj. že ambice Slavníkovců nemírně rostly, až měly vyvrcholit ražbou extravagatních mincí s útočícím orlem, rukou s dýkou a Soběslavem s královskou korunou. (Je teda pozoruhodné, že tuto údajně překonanou story v zásadě opakuje i moderní kniha o raném českém státu, která se mi líbila - psal jsem o ní zde; v tom článku je zkopírován zrovna i tento uvedený tradiční výklad slavníkovských mincí. Jakoby ten údajně starý mýtus přeci byl trošku ještě živý. A dokonce jaký má ještě pěkný rukopis).
Ohledně těch slavníkovského mincování (tento termín jsem neznal, ale zjistil jsem, že je to odborný pojem) se ve Slavníkovcích rozebírají různé výklady podrobně. V podstatě odmítají to tradiční podání. Především ten orel a ruka s dýkou nemají být poslední ražby, ale naopak spíš jedny z prvních. Nejedná se taky o žádné extravagance, ukazují, že tyto motivy byly dosti konvenční. Nejde totiž o orla, natož útočícího, ale o křesťanský symbol pelikána. Taky ruka není s dýkou, ale ruka položená přes meč (nedrží ho), přičemž ta ruka je běžný motiv ruky boží.
Druhé hlavní slavníkovské sídlo byl Malín. Razily se tam i mince.
Nejvíc mi z knížky utkvěl numismatický výklad o nápisech na mincích. Bylo to osvěžující si uvědomit, že drtivá většina uživatelů prvních mincí byli analfabeti, kterým byl nápis zcela lhostejný. Analfabeti byli i vládci a řemeslníci, kteří mince razili. Proto se předpokládá, že v lepším případě doporučil vhodný nápis kněz, byl-li k dispozici. Ale na mincích jsou písmena běžně otočená, přeházená, jak to ten mincíř dával zrcadlově obráceně a moc mu na tom nezáleželo. Taky při dalších ražbách se nápisy opisovaly už nedbale a postupně v nich vznikaly další a další chyby. Někdy nebyl k dispozici evidentně vůbec nikdo gramotný, a tak na minci dali dokola jen náhodný soubor písmen, aby to vypadalo na první pohled normálně.
Závěr: osobně jsem si užil tuhle brožurku, která se zaměřuje na vysvětlení toho, co všechno o Slavníkovcích nevíme. A taky na dějiny slavníkovských dějin a na základě čeho (tj. jakých omylů) ten starý příběh vznikl. Přínosné bylo pro mě i další vyjasnění role, jakou hrál obchod otroky při založení našeho státu. (Ta role byla klíčová, v podstatě obchod touto komoditou byl smyslem české státnosti, protože se tím financovalo postatnější vojsko, které Václav ještě nedokázal uživit ve větším počtu než pát desítek lidí).