Nejsrandovnější česká kniha?

No, dobrá: Švejk nebo Saturnin jsou taky veselé věci. Tak řeknu třeba: nejsrandovnější novější česká kniha?

Jinak tento blog (přinejmenším pár prvních odstavců) je příkladem, že lze využít čekání v práci o státním svátku na večerní bus do za-periferie i příjemně.

Tuto otázku si kladu nad dílem Nedokončený kalendář na tento rok a všechny roky příští, jež z nejznamenitějších pramenů lidových i vědeckých sestavil a tradeskancionalisticky osvítil Eberhardt Hauptbahnhof, básník český. Jedná se o pseudonym Václava Jamka. (V tiráži mě zaujalo ještě jedno jméno, a sice, že grafiku knihy dělal nějaký Robert V. Novák; napřed jsem myslel, jestli to není ten slavný vrah, ale když jsem to googlil, tak tento pán evidentně vybíral ještě nedávno třeba logo předsednictví ČR v EU, a pochybuju, že porotcoval z vazby).

Knihu jsem si (vlastně ne "si" ale jako dárek panu prátrovi) koupil hned, jakmile vyšla, tj. v roce 1994. Připadala mi velice srandovní a připadá mi tak dodnes. Musím si ji někdy sehnat i pro sebe, protože to je jasná trvalka. Jelikož o ní však nějak moc nikde neslyším, tak si nejsem jist, zda připadá veselá i jiným lidem.

Vůbec se mi to nechce rozebírat, hlavně chci dát nějaké ukázky. Ale aby se neřeklo, tak ze sebe vymáčknu alespoň nějakou charakteristiku. Kniha má podobu tradičního lidového kalendáře z přelomu 19. a 20. století a inspiruje se silně i stylem reklam z té doby. Je psána z pozice jakési lehce alternativní reality, asi někdy v 70. letech. V té realitě vládně vědecký světový názor zvaný tradeskancionalismus. O tomto směru praví záložka, že

tento mohutný, athletický proud v současné filosofii je karakterisován švédským svým zakladatelem Rkekkem Stjörnvalssonem jako "systematické přehlušování úzkosti metafysickým šumem", či-li "útěcha z blbosti".

Takže dalším zdrojem inspirace jsou texty socialistické a taky reklamy z té doby. Obsah těch příběhů bývá nezřídka dosti eroticky perverzní. Prostě "to je pěkná směsice", jak zpíval klasik.

Každý měsíc začíná přehledem jmen svatých, pak je oddíl "Liturgie", následují "Výročí", občas je i naučný příběh pro mládež a potom "Hagiografie", kde jsou stručně podány příběhy těch svatých. Vše proloženo značným počtem reklam.

Knihu velice doporučuji jako kvalitní kratochvilné čtení. Pokud by došlo k reedici, neváhejte. Následují ukázky.

Napřed ukázky z reklam. Nedá se prakticky vybrat nic jednoznačně representativního; jsou jich desítky a desítky a většinou kvalitní.

Teď seznam tradeskancionalistických svatých na květen.

Abych si odpracoval to skenování, tak nakonec dám tři (až čtyři:-) ukázky z hagiografií těch květnových svatých. Vždy jen pár úvodních vět, čistě pro představu.

• 1. května 1964 žertem se vymočil do díže s jogurtovou hmotou sv. Mýžď, mladík neznalý magie ani ženského srcce. Byl mlékárenským pacholkem v n. p. Laktos Praha. Podle starých magických receptů moč přimísená v malé dávce do potravy vzbuzuje v tom, kdo potravu pozře, nezadržitelnou milostnou vášeň k osobě do potravy načůravší. Podle zjištěných statistických údajů zakoupilo si příštího dne sv. Mýžděm zhanobený jogurt 12.645 pražských žen produktivního věku, kterýmžto počtem bohatě bychom zaplnili strahovský stadion včetně ochozův. Všechny do jedné pak účinkem té břečky vzplanuly k ubohému mimovolnému kouzelníku sv. Mýžďovi horoucí láskou. Lavinovitý jev, jenž rozvrátil mžikem tisíce spořádaných manželstev, si zprvu jen obtížně hledal cílový objekt. Vášeň postižených žen byla o to drásavější, že se obracela k osobě pomyslné a tajuplné. Poprvé byl sv. Mýžď znásilněn na vyšehradském Slavíně pod bustou Oskara Nedbala. Velmi ho to překvapilo, avšak příliš nezarmoutilo. Jeho sebevědomí utrpělo první otřes teprvě při dvanáctém opakování. ...
• 2. května 947 byli nakaženi vzteklinou směrozvěsti Aldehyd a Formaldehyd. Oba svatí muži pokračovali v díle zvěrozvěstů Žíhana a Ubruse. Po vyčerpání dobové klasifikace živočišných druhů odhodlali se k činu do té doby nevídanému a počali šířit dílo spásy mezi bájnými příšerami, Aldehyd po linii obecné, Formaldehyd po linii zvláštní. Výsledky byly skvělé: podařilo se jim obrátit devět z dvanácti hlav sedmihlavé saně (sic!), přivedli do hnízda Páně ptáky Noha, Ohniváka i Jarabáčka, thébskou sfingu, lítou Chimaeru, Charybdu i Skyllu, kolektiv luzných siren i tlupu smrdutých harpyjí bez rozdílu zpěvu, Jednorožce, brouka Pytlíka a mnoho dalších. ...
• 11. května 1956 zemřel při plnění služebních povinností sv. Plípoš, markytán. Funkci pacholka pro všechno zastával v ženském útvaru tchajwanské protilidové armády, kdež byl zároveň polním kurátem. V rázovitém tchajwanském pojetí se obsah obou funkcí příliš nelišil. Duchovní útěcha, již yl sv. Plípoš povinen skýtat co kurát, shodovala se odhodlaností i zápalem s útěchou vezdejší, již skýtal co polní gigolo čili markytán. Sv. Plípoš byl vzorným markytánem a jeho svěřenkyně mistrnost jeho svorně si pochvalovaly. 11. května 1956 svedla jeho jednotka krvavý boj s tlupou vnitřních nepřátel. Sv. Plípoš v první linii obětavě odváděl fysicky náročné výkony na pokraji prznění mrtvol. ...
• 24. května 1959 byl vypuzen se své slonovinové věže sv. Dudlík, odvěký nepřítel našeho pracujícího lidu, neboť mu v ní začalo strašit. Ukázalo se však, že sv. Dudlík je nepřítelem zatvrzelejším, než se předpokládalo. Zašel totiž jen do nejbližšího železářství a opět se do své věže ze slonoviny vrátil. Nesl si past na krysy a byl pevně odhodlán strašidlo do ní chytit. Položil ji v místech, kde strašidlo zpravidla harašilo, a jako návnadu použil Komunistický manifest. Co se té noci ve věži dálo, nepodařilo se vyšetřit. Jisto je, že ráno byl místo strašidla nalezen v pasti sám sv. Dudlík, nejevící již známky života. Věž ze slonoviny stala se majetkem všeho pracujícího lidu. Dnes slouží jako rekreační objekt pro nejlepší pracovníky ...

Závěrem hlavní otázka nad dílem: kolik toho tak pan básník při psaní asi musel zkonzumovat, aby tohle všechno vymyslel?