Při poslední návštěvě u p. bratra jsem se na odchodu žádostivě rozhlížel, co bych si tak z návštěvy odnesl. Tu jsem popatřil na stole knihu od p. Jamka, mého naprostého idola. Bezohledně jsem jim tu knihu sebral, i když si ji měl p. bratr s přítelkyní připravenu právě ke čtení.
Když jsem vysvětlil, jak jsem ke knize přišel, tak ještě vysvětlím, proč je p. Jamek mým idolem. Protože pod pseudonymem Eberhard Hauptbahnhof napsal nejvtipnější českou knihu vůbec Nedokončený kalendář (psal jsem o ní zde).
O patřičnosti v jazyce je sborník jazykových sloupků, které vycházely v Literárních novinách kolem poloviny 90. let. Četly se pěkně. Dozvěděl jsem se z nich několik nových myšlenek:
- Sloupky p. Jamka jako celek vznikly jako odmítavá reakce na poslední reformu pravopisu z r. 1993. Ujistil jsem si nad nimi, že ta reforma byla opravdu trapná a že si to myslí i jazykaznalejší lidé než já. Argumenty proti posledním Pravidlům českého pravopisu formuluje průběžně v celé knížce.
- Líbil se mi stručný přehled vztahu Francouzů k jazyku a nástin jejich přístupu k patřičnosti v jazyce; p. Jamek jest frankofilem, studoval tam. Zaujalo mě, že ve francouzštině je tradice, že ani v dobrém literárním stylu se nepěstuje přespříliš originální jazyk plný neologismů, nýbrž že se vyžaduje vědomě výrazivo méně expresivní.
Dnes už pro Francouze není litotes tím, čím býval; ale poučku, že francouzská kultura je "umění litotu" (tedy nepřímého vyjádření, opisu či ještě spíše náznaku), zná každý Francouz ze školních škamen stejně samozřejmě jako my "co Čech, to muzikant" nebo "národ holubičí". ...
Litotes je totiž školou "dobrého vkusu", a dobrý vkus je toto: odcloněním (neutralizací) velkých výrazových kontrastů, které sice zvyšují básnickou mohutnost jazyka, ale svým těžkým kalibrem zahlcují jazykovou citlivost, a tedy i citlivost vědomí, vyděluje se jakési střední pásmo podnětů, v němž nic není přemrštěné, a teprve tak vystupují zřetelné reliéfy, které by jinak nebyly postřehnuty. Litotes je takovým odhlučňovacím zařízením či zesilovačem slabších kvantit.
Mám psychické zábrany kritizovat takového idola, jako je tvůrce Nedokončeného kalendáře. Přesto mě na knize pár věcí i rušilo:
- Tu a tam jsem si říkal, jestli je nutné označovat tolik věcí a lidí za blbé.
- Čtenáře asi nenadchne pár témat tehdy sice aktuálních, ale dnes po 20 letech už strašně vymlácených: název státu, Santa Klaus vs. Mikuláš.
- Zastávání se francouzského jazykového zákona neměl asi moc promyšlené (i když ten zákon hájil s odstupem a nadsázkou). Problematičnost takových zákonů se zábavně ukázala už v průběhu doby, kdy sloupek vycházel, protože jazykový zákon pak vydalo i Slovensko, což u p. Jamka už najednou takové nadšení nevzbudilo.
- Nejhorší rána pro mě, coby bezvýhradně oddaného fanouška, byla však hned první kapitola. Tam se p. Jamek pustil do boje za přechylování cizích ženských jmen. To byla tedy studená sprcha! Já přechylování považuji za výraz šílenství a bezohlednosti, a on takto?! Dle mého přechylování cizích ženských jmen lze propagovat leda tak písemně a akademicky, ale praxe vždy krystalicky jasně ukáže, jak neobhajitelné a hloupé to je. Zajímalo by mě, kdo by v osobním styku měnil nějaké cizí dámě její jméno a oslovoval ji tak? Leda tak někdo, kdo chce jednat z pozice síly, třeba na úřadě. Ale v civilním styku to je evidentně nezdvořilé - nikdy bych se toho nedopustil. To si jako příslušní jazykovědci fakt myslí, že například své vážené cizí klientce budu při jednání přechylovat její jméno?
Definitivní důkaz, že pravdu máme my, odpůrci přechylování, dala loňská olympiáda v Londýně. Je to normální, že soutěže ve střelbě se dle českých TV komentátorů účastnila Američanka Jamie Greyová, Francouzka Celine Gobervilleová a Češka Kateřina Emmons? V cyklistických disciplínách zase Němka Kristina Vogelová, Britka Laura Trottová a Češka Kateřina Nash.
Proč si ani jediný novinář - byť všichni celé týdny přejmenovávali suverénně ženy celého světa - netroufl oslovit při rozhovoru do očí naše závodnice "paní Emmonsová" nebo "paní Nashová"? Přece proto, že si těch dam váží, co dokázaly, že podávají ve svých oborech výkony mezi nejlepšími na světě a že nás representují; kdyby jim prznil jména, tak by se každý musel cítit jako buran a paní Emmons a Nash by se s ním - zcela právem - odmítly bavit. Protože naživo je evidentní, jaká je to přechylování bezohledná zhůvěřilost. Na cizí ženy si troufají přechylovači jen proto, že spoléhají, že ty české zprávy nikdo cizí nečte a nikoho nezajímají.
Ale zpět k té svíčkové. I přes dílčí výtky je kniha přínosná a mohu ji příznivcům jazykových koutků doporučit.
První věta knížky: Nedbalost a svévole v jazyce se svými dopady na naše myšlení a dorozumění mi vždy připadaly zvláštním způsobem vzrušující a plné poučení.
Poslední věta: Slušelo se říci, jak je to důležité: jaký jazyk, takový mozek.