Ústřední kancelář Vesmíru se neozývá (Ivan Kmínek)

8. září 2014 | 22.32 |
› 

Před rokem zemřel významný český sci-fi spisovatel p. Kmínek. Díval jsem se při té příležitosti na nekrolog, který tehdy napsal p. Vaněk (zde). Z nekrologu jsem dal do vyhledávače název knihy Ústřední kancelář Vesmíru se neozývá a za 55,- Kč jsem si koupil zachovalý antikvární výtisk.

ustredni kancelar vesmiru kminÚstřední kancelář Vesmíru se neozývá ztělesňuje to, co myslíme, když se řekne "tradiční česká humoristická sci-fi povídka" nebo "vrcholná osmdesátková česká sci-fi".

Nemá smysl, abych se na deníčku snažil o větší rozbor – nejsem schopen k nekrologu od p. Vaňka dodat nic navíc.

Na blogýsek patří však říci názor. Můj názor je, že tato povídková sbírka je vynikající. Texty p. Kmínka jsou neobyčejně intenzivní a vřelé. Vládnoucím tónem je humor a autenticky prožitá sebeironie: každá věta humorem začíná a končí, přitom se však týká věcí smutných a hořkých. Vřelostí myslím kmínkovskou kombinaci naprostého nihilismu a usilovného odhodlání nihilismus překonat.

Při čtení potěší prostý, až naivní, ale jasný a pevný styl; ten zvláštně kontrastuje s nespornou bolestností některých témat: kolik je například věrohodných sci-fi sarkastických povídek na téma ústního jednání před rozvodovým soudem?

Snad neporuším autorská práva, když sem dám pro pobavení čtenářů na ukázku z knihy trošku více odstavců než obvykle (až poté, co jsem ukázku opsal, jsem si všiml, že celá povídka vyšla na webu - zde). Ukázka je z cyklu několika minipovídek Maléry přicházejí z kosmu, které popisují práci – poněkud byrokratické - pozemské pobočky Ústřední kanceláře Vesmíru:

Toho jitra nikdo v našem úřadě nepracoval.

Všichni stáli u nástěnky s aktualitami a tiše četli noční vzkaz z Kosmu:

"Věc: Věčné otázky
Vážení Pozemšťané!

V kartotéce našeho celovesmírného institutu, který má monopol na výzkum tzv. konečné pravdy poslední instance, se již delší dobu hromadí jisté palčivé otázky, které Vaše civilizace klade světu a na něž není z přirozených důvodů schopna sama odpovědět. Jistě Vás bude zajímat, že jsme se těmito Vašimi problémy zabývali a našli jejich řešení.

V následujícím uvádíme Vaše jednotlivé dotazy a přikládáme správné odpovědi:

Otázka: Existuje Bůh?
Odpověď: Nikoliv.

Otázka: Zvítězí Dobro nad Zlem?
Odpověď: Nikoliv. Každý dobře míněný lidský čin je záhy rozmělněn na drobné, zneuctěn, popř. zneužit.

Otázka: Má smysl se o něco snažit?
Odpověď: Nemá.

Otázka: Cožpak lidský život je opravdu jen obohacením pouhého trvání o občasné vyměšování?
Odpověď: Ano.

Otázka: Může jeden člověk porozumět jinému?
Odpověď: Ne.

Otázka: Jak má člověk žít?
Odpověď: Člověk má hledět, aby si užil, protože o nic jiného na světě nejde.

Otázka: Existuje pokrok?
Odpověď: Ano. Z hlediska štěstí je však irelevantní.

Otázka: Co je láska?
Odpověď: Otázka je irelevantní.


Tolik tedy konečná pravda. Doufáme, že námi uvedené odpovědi přispějí k Vaší lepší informovanosti a růstu negentropie.

Jsme s pozdravem
za řešitelský kolektiv:
Oron A. Probudilý
třetí mohutnosti

Naše adresa:
Institut konečné pravdy poslední instance
Ústřední kancelář Vesmíru
110 00 Světobod Alfa

"Tak," řekl šéf, když jsme dočetli. "A teď v tom lítáme."

"V čem? V čem lítáme?" rozčiloval se Pavel. "Vždyť jsou to všechno nesmysly! Žvásty!"

"Kéž by," řekl pan Böhm a sklopil zrak. "Bohužel vám musím oponovat pane kolego. Těžko se mi o tom mluví, ale Oron A se vůbec mýlit nedokáže. Je z prastarého rodu Omoronů Neomylných, jejichž napůl metafyzické bytí je poháněno čirou pravdou jako krví. Dokud žije, nemůže lhát, chápete? Prostě nemůže!"

"No a?" ozvala se Soňa. "Ať se jde vycpat, ten zatracený Oron! Kdo mu stojí o ty jeho pošahané pravdy?"

"Klid, kolegyně," těšil ji šéf. "V afektu nic nevyřešíme. Jistě, Oron A je vůl, i když neomylný, a nám se tyto informace vůbec neměly dostat do rukou. Jenomže co se stalo, nemůže se odestát... Co podnikneme?"

Doufám, že čtenářům se ukázka líbila a vychutnali si ji. Včetně takových parádiček, jako že Ústřední kancelář Vesmíru má třeba pětimístné poštovní směrovací číslo, které nápadně připomíná PSČ Prahy 1.

Knihu naprosto a bezvýhradně doporučuji.

První věta knihy: Ta dnešní mládež už opravdu neví coby.

Poslední věta: S pozdravem, Ivan Kmínek.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře