Jarmik | Český spisovatel v exilu

... a jeho eseje.

Josefa Škvoreckého si vždy rád přečtu a potěší mě. Ale současně musím říct, že jsem u něj ještě nenarazil na nic, co by mě nějak uchvátilo silně a bezprostředně. Připadá mi, jestli nezůstal vždycky trošku publicistou. Dovolím si povrchní dojem: možná mu seděly spíš suché přesné formulace, případně lehce poťouchlá polemika. Ta beletrie už tolik ne - ale zas tolik jsem jí nepřečetl.

Nemohu zde pominout komentář jednoho kolegy, jehož rodina pochází z Náchoda, stejně jako pan Škvorecký. Ten jednou na adresu Josefa Škvoreckého poznamenal, že jeho ironické zobrazení maloměstského hemžení v Náchodě je oblíbené po celé vlasti - avšak právě s výjimkou Náchoda. Prý si vzpomíná, s jakou nelibostí o Škvoreckém hovořily ještě po letech pratetičky při rodinných návštěvách. Zatímco pro většinu lidí jsou ty postavy prostě zábavné literární postavy, v Náchodě v té době lidé dobře věděli, kteří sousedi a které sousedky se za těmi postavami skrývají:-)

Tento díl sebraných spisů s názvem Podivný pán z Providence a jiné eseje obsahuje články o amerických spisovatelích, většinou z doby, kdy byl ještě v Čechách. A potom exilové reakce na českou normalizační literaturu.

Z těch Amíků je hodně o Hemingwayovi, něco o detektivkářích (Chandler) a taky kapitola o tátovi horroru Lovecraftovi (to je ten Podivný pán z Providence). U toho mě zaujalo, že měl po část života radikální názory, kterými se ale v praxi neřídil. Tak byl třeba krajní anglický rasista, ale za manželku měl ukrajinskou Židovku, kamarádil se povětšinou s Židama apod. Prý se vyjádřil mj. i o Češích, a sice že jsou to "zvrhlá zvířata, obludy prohnilé fyzicky i duševně." Jelikož horrory nečtu, tak jsem ani nevěděl, že tři zlosyni příšerně, ale právem zahubení "Hrůzným starcem", jsou "odporný Talián" Angelo Ricci, "česká obluda" Joe Czanek a "opičácký Portugalec" Manuel Silva.

Vida, jaký jsme junáci, kam až jsme to dopracovali.

Škvorecký je v tomto sympatický, že jak měl to svý zázemí v bigbítu, pardon, v jazzu a anglické literatuře, tak prostě napnul struny a jel a byl v pohodě celkem kdykoliv a nemusí se později stydět, co psal. (Na rozdíl od jiných, často slavnějších, exulantů, že.)

Zvláštní čtení jsou ty reakce z raných sedmdesátek, kdy on z Kanady komentoval domácí literární dění. Už je cítit ten nadhled a sebevědomí, že je schopen pokračovat ve své práci i v Kanadě, ale současně dobře osobně znal všechny domácí aktéry, takže dovedl zarýt trefně.