Konec světa pana Emila

20. listopad 2009 | 23.16 |
› 

Onehdá jsme si se Sargo zašli na oběd a při té příležitosti rovnou i na skok do knihovny ve Školské, kam chodím. Půjčil jsem si sborník povídek p. Emila Hakla Konec světa. Sargo to přečetla ještě přede mnou a hlásila o tom neobvykle nadšeně.

haklUsilovně jsem to tedy též přelouskal a mám též pozitivní závěr. Nevzpomínám si, že bych četl lepší současnou českou prózu (ale moc jsem samozřejmě nepřečetl).

 
Už jsem před časem od téhož autora četl ten román O rodičích a dětěch, co je podle něj ten film, který jsem neviděl. Ale nyní z těch povídek mám podstatně silnější dojem. Odehrávají se v současné Praze, přesněji tedy většinou v devadesátých letech. Asi by se dalo říci, že to patří do toho, co bych čekal od takového středoevropského stylu: různí podivíni, ztracené existence, ztroskotanci, neuvěřitelní šílenci, děs všedního dne. Jedna dlouhá povídka je o skutečně šílené indické anabázi p. Láďi, kterého opustila dívka, a tak se bez většího rozmyslu vypravil na vysněnou pouť a strávil tam několik měsíců.

 
Když bych uvedl v té souvislosti p. Hrabala, tak by mi to nepřišlo úplně mimo. P. Hakl jenom je více alkoholický, méně poetický, více popisný, ale obrazy to jsou neméně silné. Chvílemi jsem si říkal, jaký je účel těch všech historek. Mám totiž spíše zálibu v tom, když někdo umí vyjádřit pěkně, ale i jasně a přímo, o co mu jde. Ale nakonec bych uznal, že zas tak zamaskované to není, co chce tento author říci, že ho baví.

 
Samozřejmě lehčí je vždy napsat, co člověka rád nemá. V průběhu knížky je několik jedovatých útoků proti obyčejným lidem s konvenčními rodinnými životy. (Popravdě řečeno: při takových kvantech chlastu, jaký konzumují ti hrdinové, by spořádaný a rodinný život nemohl logicky vést ani člověk s tou nejkonvenčnější povahou). Docela nezvyklé bylo na jednom místě uvedení obliby Cimrmana jako totálně negativního znaku:

 
Jenomže Fáfa měl do sebe pořád mnohem víc než všichni ti, co ho po hospodách přetřásali a pomlouvali a potom se dívali na hodinky a vraceli do bytů, kde vyrostli, ke svým první dítě čekajícím nevtipným Ivanám. Dokud byl pro ně někým, koho si mohli ocejchovat bezkonkurenčně pitomým pojmem "bohém", brali ho. Ale jakmile zjistili, že se z něj stává skutečný alkoholik, všichni se na něj jako na povel vysrali. ... Jenže z jejich citátů z Cimrmana, z jejich debat o tom, která s kým, z jejich uměle prodlužovaného, verbálně stylizovaného študáctví se mi obracel žaludek. Kdežto jeho jsem měl rád.

 
Malá část příběhů se týká i pracovní činnosti hrdiny, povětšinou v reklamních agenturách.

(Vynikajících pár vět je pak i pokusu o podnikání). Ale moc ho to nebaví. Víc než co jiného se v těch povídkách chlastá. Prakticky nepřetržitě - hlavně v hospodě, ale i všude jinde.


 
Už se mi nechtělo někde zůstávat a zase si od začátku zvykat. Absolvoval jsem to už tolikrát, že jakmile jsem někam strčil nos, hned jsem plasticky a s nezvratnými detaily viděl, co by bylo za týden, za půl roku, za pět let. Denně polykat smrad a prach jednoho a toho samého místa, to by na tom zdaleka nebylo to nejhorší: nejhorší bylo, že to samo o sobě nestačilo. Že na to člověk musel spolu s těmi ostatními ještě i dnes a denně nadávat, jinak by mezi nimi nevydržel. Osvojovat si tenhle druh prašné žoviální skepse, to bylo přesně to, do čeho se mi už nechtělo.

 
Řada scén je prostě skvělých. Utkvěla mi třeba ujetá scéna s dívkou, se kterou se vypravěč před několika hodinami teprve seznámil, když přijela s jeho známým, s nímž cestoval po Indii.

 
"Vocuď pocuď. Ty bys moh dát ženský facku?"
Vybavily se mi dva tři případy, kdy to jinak nešlo: "Těžko říct..."
"Co to znamená, těžko říct! Moh nebo nemoh!?"
"Moh, ale..."
Odsunula skleničku stranou: "Tak dělej!"
"Víš co, dáme si panáka."
"Panáka dáme potom. Dělej!"
"Seš vožralá!"
"Sem... a pořádně! Dělej, zkus to!"
"Ne."
"Tak to zkusím já!"
Zatmělo se mi před očima. Na to, jak byla hubená, měla páru. Strejcové ztichli. Milá řekla: "A teď mi ji koukej vrátit!"
...
Podobalo se to nějaké společenské hře. Věděl jsem, že teď už nejde couvnout. Milá to věděla taky. Začali jsme se fackovat. Ona jednu, já jednu. Zklidnili jsme se. A dostali do rytmu. V nervových spojích nám začalo příjemně prskat. Adrenalin to vzal za nás.
Přeci jen jsem se držel trochu zpátky.
Ona do toho dávala všechno.

 
Jenom tedy já bych to nechal celkově útěšnější. Tady do toho vždycky vlítne něco docela nechutného. To nic nemění na tom, že kniha je to jistě výborná a doporučeníhodná.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Konec světa pana Emila wu 22. 11. 2009 - 01:10
RE: Konec světa pana Emila sargo 22. 11. 2009 - 11:06