Můj druhý půlmaraton (slohová práce)

22. květen 2016 | 23.47 |

Včera jsem uběhl po roce svůj druhý půlmaraton, čili nemohu čtenáře ušetřit záznamu na blogýsku.

Celkově se mi potvrdilo, že účast na komerčních masových závodech je droga. Hlavně pro takové pány po čtyřicítce jako jsem já. Loňská první dávka se mnou mocně zacloumala, kladně i záporně. Letos jsem již předem celkem přesně věděl, co mě čeká. Důkladně jsem se připravoval a byl z toho sice pořád slavnostní, ale již relativně normálnější výběh.

Nyní bych s dovolením nasázel několik nesouvislých dojmů a poznámek. Většinou přirozeně porovnávám letošek s mým prvním závodem před rokem.

- Statistika: čas jsem měl skoro o 3 minuty lepší než minule, totiž 2:27:04 (loni 2:29:54). Stále se však bavíme o dění na naprostém chvostu masového běhu; lidé jako já jsou - z třídního pohledu - lumpenproletariátem mezi sportovci. 

- I letos bylo mým základním cílem dokončit a nebýt pokud možno úplně poslední. Proto se nedívám na to, kolikátý jsem, ale kolik lidí bylo ještě horších než já. Letos byla podle všeho o něco větší účast než před rokem: moderátoři hovořili o čtyřech tisících účastníků, z toho ale na hlavním závodě bylo něco přes dva a půl tisíce, zbytek byly štafety. Ve srovnání s loňskem jsem měl pocit, že docela výrazně přibylo zoufalců. Loni jsem běžel dlouhé úseky mezi velice malou skupinkou lidí opravdu na samotném konci - třeba na první otočce mě dokonce dojely bicykly, které uzavírají závod za posledním závodníkem. Letos jsem se pocitově pohyboval mezi více lidmi a konec pelotonu jsem neviděl. Potkával jsem spoustu lidí, kteří neběželi, ale jen šli; někteří se klátili jako naprosté trosky. Tomu odpovídají i výsledky: z těch, kteří do došli do cíle v limitu 3 hodin, bylo za mnou ještě 193 lidí (loni 102). V mé kategorii M40 (muži 40 až 44 let) za mnou zůstalo 22 mužů M40 (loni 9).

- Hlavní letošní novinkou bylo, že jsem zapojil více oba synky. Naši je vzali na fandění při v prvním kole. Bylo to opravdu skvělé, když jsem je dvakrát minul na kolonádě a plácnul si s nimi. Kdo oplývá vlastními dětmi a účastní se závodů, tak mohu doporučit, aby děti fandily. Velice mě rodina mezi diváky rozradostnila. Jde vlastně o řídký příklad, kdy jsou nám děti k něčemu praktickému užitečné.

- Dítka jsem zapojil už dopoledne. Vzal jsem je s sebou na vyzvednutí startovního čísla. Tento dopolední výlet se též skvěle vydařil: docela byli vytrslí z atmosféry před Thermalem: spousta lidí, reklamní stánky, hluk. Na veliké tabuli se jmény všech závodníků (povinný fotopoint) hledali moje jméno. A hlavně si dokonale vyzkoušeli všechny drobné atrakce, kterých tam bylo právě akorát na to, kolik je jich potřeba, aby si hoši vybili energii před obědem. Skákací hrad, nafukovací lezecí prolézačka pro trochu větší děti, nějaké házení míčků, kde dostali zubní pastu za odměnu, běžecký pás, jedna videohra atd.

collage-číslo

Momentky z dopoledního převzetí čísla: prostor před Thermalem se stánky, starší dítko na nafukovací stěně,
mladší dítko na skákacím hradu, já u tabule se jmény všech závodníků.

- Samotný závod klade přede mne vážné otázky. Přestože se mi běželo dobře, měl jsem ideální zázemí, nic mě nebolelo, pět měsíců jsem docela poctivě trénoval, většinou 4x týdně, tak i tak jsem se zlepšil jen o 3 minuty. Je tedy evidentní, že nějaké zázraky z toho nikdy nebudou: musel bych výrazně zhubnout, abych se dostal na méně směšné časy, ale i tak asi stěží poběžím kdy rychleji než třeba 2:15 nebo 2:20. No nic.

- Počasí mě děsilo asi ze všeho nejvíce: asi týden předem se čekalo zataženo, příjemně chladno a možná i trochu déšť. Postupem týdne se však předpověď posouvala ke stále lepšímu počasí (tj. k horším podmínkám). Celou sobotu jsem byl nervózní, protože bylo hodně slunečno. Naštěstí zrovna v podvečer přišly mraky a bylo sice tepleji, ale pořád to šlo. Když si představím, že třeba tropický dnešek by přišel o den dříve, tak jsem nemohl vůbec běžet.

- Může se to jevit jako maličkost, ale bylo příjemné, že jsem od loňska již znal organizační věci: jak se kde převléká, kde je úschovna baťohu, jak je to s pitím atd. 

- Myslím, že jsem udělal dobré rozhodnutí ohledně jídla, i když jsem dlouho váhal. V posledních týdnech jsem při trénování delších běhů zkoušel i jídlo. Měli jsme doma ovocné přesnídávky v takových malých pytlíčcích, které naše děti nejedly. Zkusil jsem si takovou přesnídávku jednou vzít na běh a byl jsem nadšen. Od té doby jsem tyto přesnídávky při dlouhých bězích pořád jedl a pořád nadšení nevyprchávalo. Ve srovnání s tím mi klasický energetický gel v tubě vůbec nechutná a hůře ho trávím. Nakonec jsem si vzal s sebou tři přesnídávky: dvě jsem držel v ruce a jednu jsem si dal do mini-ledvinky. Myslím, že přesnídávky byl dobrý tah, který mě povzbudil.

collage běh

Běh: start a cíl (ještě dopoledne bez lidí), elitní běžci daleko vpředu,
já si plácám s dítky při druhém průběhu kolonádou, Karel IV. z písku na to kouká.

- Další věcí, kde jsem využil zkušenost z loňska, bylo, že jsem se nežinýroval na osvěžovacích bodech. Houbičky s vodou jsem využíval důkladně: na každé zastávce jsem se pořádně polil.

- Pokud jde o společenskou stránku, letos jsem měl dojem výrazně slabší: s nikým jsem nekonverzoval, žádná závodnice u hudeb netancovala, přišlo mi, že cestou to bylo s hudbou celkově slabší. 

- Dobří byli opět fanoušci. Nejlepší byla skupina fanoušků na Moskevské ulici před restaurací U Kubrychtů. Měli jednotný oděv (nevylučuji, že to byli závodníci, kteří již doběhli a v mezidobí stihli jít na pivo) a povzbuzovali mocně každou závodnici. Potěšila mě obligátní velká skupina romských dětí na stejném místě jako loni na křižovatce Západní a Charkovské. Skvělý byl z tohoto pohledu hlavně úvodní výběh po startu, kde jsme běželi mezi opravdu mnoha lidmi ve špalírech po obou stranách za hrazením.

- Vedle rodiny jsem měl i dva osobní neplánované fanoušky: v Tuhnicích na mě volala kolegyně z práce (jinak dříve vrcholová sportovkyně) a o kousek dál kamarád ze základky - obojí bylo naprosto, ale naprosto super!

- Takovým folklórem jsou organizační pracovníci na osvěžovacích stanicích a podle cesty. Nevím, zda jsou placeni, nebo zdarma. Jsou to velice mladí študáci, většinou dívky. Mají evidentně pokyn, aby závodníky povzbuzovali, ale činí tak s fantastickým nezájmem a ostentativně jen z povinnosti. Navíc je legrační, jak přestanou povzbuzovat ihned, jak je člověk mine a něco si ihned vzájemně znechuceně říkají. 

- Můj celkově dobrý pocit ze závodu plyne z malého osobního vítězství: loni jsem běžel většinu doby za pánem ve fotbalovém tričku. Dvě hodiny jsem se na to tričko koukal a pak mi utekl. Když jsem se letos řadil na startu do posledního koridoru pro největší zoufalce, zase jsem ho uviděl před sebou v tom stejném tričku a vše se mi živě vybavilo. Jaká byla moje radost, když jsem ho na osmém kilometru doběhl, na dvanáctém předběhl a pak jsem mu utekl! Nádhera. 

Závěrem bych rád poděkoval všem čtenářům, kteří mi fandili, za podporu.  

Zpět na hlavní stranu blogu