Umírat v nitru od p. Roberta Silverberga jsem si vypůjčil v městské lidové po přečtení pochvalné recenze na blogu u p. Wu, který sleduji (recenze je zde).
Kniha vyšla v rámci sci-fi žánru, ale není to sci-fi. Je to psychologický krátký román s nereálným prvkem, a sice, že hlavní hrdina se narodil se schopností číst myšlenky jiných lidí. Nepřineslo mu to štěstí. Nyní mu je přes čtyřicet a ten telepatický dar ho postupně opouští a jeho to trápí. On při té příležitosti bilancuje život, hodně se vrací do dětství a ke svým dvěma jediným krátkým životním láskám.
To mi připadá asi nejslabší, protože vykonstruované, že ten hrdina je sice proutník, co počítá známosti na jednu noc na desítky, možná stovky, ale přitom se pořád drásá vnitřně dvěma epizodami z před dvaceti let - a především to drásání je hlavním motivem. Dokonce jedné z těch slečen píše imaginární dopis.
Moc mi to k tomu věku nesedí, celkově ten text naprosto zapadá mnohem spíš do takové té studentské lehce intelektuelní sentimentality. Však se tam i píše:
Nejlepší léta probíhala mezi čtrnácti a pětadvaceti. Předtím byl ještě příliš naivní, příliš nehotov, aby z informací, které do sebe pouštěl, vyždímal něco cennějšího. Potom, když začínal hořknout, trpký pocit izolace udusil jeho schopnost radovat se. Ale od čtrnácti do pětadvaceti. Zlatá léta. Ach!
Nic proti věku 14 - 25, není na tom jistě vůbec nic špatného. Ale že by na to bylo potřeba tímto způsobem vzpomínat jako na zlatá léta, že potom už to za nic nestálo? Je podezřelé, že ta hlavní postava zůstala pořád studentem, protože se živí psaním semestrálních prací za peníze.
Taky ten způsob milostných problémů, které se v knize řeší, mi připadají takový lehčí žánr, než se to tváří. Třeba vypravěč vzpomíná, jak od něj odešla druhá největší láska - ta žena si po rozchodu fouká si rány u svého homosexuálního kamaráda. Vypravěč (jmenuje se p. David Selig) ji v bytě toho jejího kamaráda navštíví. Potom se v chodbě loučí s panem domácím a nahlédne mu do hlavy:
Byl tak otevřený, že jsem mu nečekaně vklouzl do hlavy a měl ho jako na dlani, s jeho dobrotou, laskavostí, lítostí. Vznesl se z něj ke mně obraz, ostrá a celistvá vzpomínka: on a vzlykající, zničená Toni, předminulou noc, jak leží nazí na jeho módní kulaté posteli, její hlava spočívá na jeho chlupaté hrudi, on rukama laská bledé, těžké obliny jejích ňader. Její tělo rozechvělé touhou. Jeho neochotné, zvadlé mužství, ze všech sil se snažící poskytnout jí útěchu sexu. Jeho citlivá duše válčí sama se sebou, přetéká soucitem a láskou k ní, ale současně je polekaná jejím zneklidňujícím ženstvím, těmi prsy, tou štěrbinou, její vláčností.
Prostě tak trochu nuda, nuda, šeď, šeď - blábolení upovídaného cesťáka.
Tím studentským životním pocitem (respektive pocitem lidí, kteří se právě postavili na vlastní nohy) a problematikou mi Umírat v nitru připomnělo dvě jiné knihy: Norské dřevo (psal jsem zde) a Poklidné a tiché místo (zde).
Vynikající na knize jsou intelektuelní rekvizity, s nimiž si autor suverénně hraje: vypisuje autory, které hrdina v různých obdobích života četl. Uvádí skladatele vážné hudby, které má rád. A především: jelikož se vypraveč živí psaním semestrálních prací, tak tři práce jsou prostě přímo v textu přetištěny: jedna srovnává Proces a Zámek dr. Kafky, jedna srovnává téma Elektry v podání tří antických dramatiků a pak je tam úvaha o entropii jako zlu.
Tyto semestrální práce psané na zakázku se mi líbily velice. Třeba o dr. Kafkovi se tam píše jasně, jednoduše a přitom svěže. Vypravěč odhaduje, že by za ni mohl zákazník dostat známku B+ (to je minimum, které garantuje); případně i A- s ohledem na postupný pokles standardů na univerzitě. Nikdy po mně v žádné škole nikdo takové papíry předkládat nechtěl. Přitom mi připadá jenom přirozené, že právě sepsat inteligentně něco podobného by mělo být podstatou univerzity, přinejmenším v humanitních oborech (ale i v nějaké přípravce pro obory jiné, neboť i nehumanista bude později v praksi vděčný, když se naučí svou myšlenku podat pěkně a přesvědčivě).
Knihu mohu nakonec k přečtení doporučit. V různých životních situacích může někoho oslovit to psychologické podání člověka, který ztrácí hlavní náplň svého mládí (a není podstatné, že ta náplň je zde fantastická - tj. čtení myšlenek).
První věta knihy: Tak už zase musím do města k univerzitě, splašit pár dolarů.
Poslední věta: Než znovu zemřu, ahoj, ahoj, ahoj.