Ve jménu Václava C.

9. únor 2010 | 22.15 |

Při psaní nad poslední knížkou p. Cílka je nejtěžší udržet na uzdě příliš patetický jazyk.

cilek-orfeusMoje čtenářská cesta ke knihám p. Cílka nebyla úplně přímá. Docela mi trvalo, než jsem – alespoň pro sebe – pochopil tón, kterým to píše. Avšak stal jsem se postupně jeho fanouškem. Uvědomil jsem si to silně nad poslední knížkou Orfeus. (Pokud by čtenáře zajímalo, jak jsem ke knize přišel, tak to byl samodárek k vánocům).

Říkám si, že český přírodovědec-publicista s takovým přesahem myšlení je zvláštním jevem. Při vší nelibosti nad různými věcmi si nemohu pomoci, že si nevybavuji dobu, která by dala u nás příležitost publikovat takto srovnatelné osobnosti:

-                     má rozsáhlé formální vzdělání, není to blouznivec našich hor,

-                     je to zralý chlápek v nejlepších letech, neskončil po deseti letech horečnatého psaní zavřený či umlčený,

-                     pracuje nezávisle na vládě, nebyl donucen ke kolaboraci, emigraci či rezignaci,

-                     zůstává v Česku, pěstuje hluboký vztah k vlasti, ale je velice zcestovalý, má styky i se zahraničními vědci a hluboký vztah k řadě jiných krajin,

-                     není zavázán osobními výhodami určité vládě, píše velice kriticky, avšak nebyl ani nucen stát se nesmiřitelným nepřítelem a odbojářem.

Zkrátka se mě specielně nad Orfeem držel slavnostní pocit, že se účastním takového pěkného literárního provozu.

Samozřejmě člověk vidí meze Cílkova psaní, že to není p. Superman, který má na všechno recept. Že pronáší různá varování, ukazuje mizející nebo přehlížené hodnoty, dává dílčí tipy, ale konkrétní návod na udržitelný hluboký život naštěstí nedává.

wadisuragedid
Něco o poušti (a o oblíbených trenclích). 

Jestli jsem to správně pochopil, tak Orfeus je sborník textů, které zčásti vyšly už jednou v 90.

letech, a nejsou už dostupné, doplněný o novinky. Vymyká se z klasických řadových klimatologických cílkovek, je zaměřen takřka výlučně na duchovní a náboženská témata. Pan Cílek má ke všemu spoustu svých komentářů, souvislostí, poznámek, odboček a přípodotků. Velice zhruba bych ale řekl, že první (větší) polovina je svého druhu průvodce po Jeruzalému a přilehlých krajích, hlavně pak Egyptu. Jádro druhé části tvoří přetisk starověké poezie, staré pár století před naším letopočtem; nechtějte po mě, abych se snažil přesně opsat o co jde. Jsou to básně z destiček nalezených porůznu ve Středomoří, které pojí záhrobní a podzemní tématika a s tím spojené mýty. V těchto pasážích se p. Cílek poněkud vysmekl z mé schopnosti porozumět psanému textu; v každém případě si však lze prohlížet alespoň motivační bohatou fotografickou výpravu s duchaplnými popisky.

Z těch náboženských poznámek jsem si odnesl ten závěr, že středomořské kulty byly spolu propojeny a silně kořenily v nejstarší egyptské kultuře. Mám dojem, že autor doporučuje zájemcům o původní mystiku neodvracet se od současné církve, i když se může jevit někomu vyprázdněná. Že křesťanství nese v sobě díky tomu propojení mnoho ze starších kultů a pomůže dnešnímu člověku se přiblížit jedinečným způsobem i těm starším mýtům.

jerusalem-bozihrob
Jeruzalém - Petřín.

Cílek je velkým fanouškem řeckých antických autorů; ve druhé polovině knihy postupuje tak, že podá nejprve stručný výtah nějakého antického díla a potom je komentuje. Jedna ukázka:

Polybios věří v pravidelný cyklický chod dějin. Na jeho počátku je vláda jedince – monarche, která se mění v království – basilej, jež pak upadá do tyranie. Po odstranění tyrana vzniká vláda urozených – oligarchie. Poté, co kvůli své pýše a přílišnému prospěchu selžou, jsou nahrazeni vládou lidu – demokracie. Zatímco my demokracii považujeme za konečný bod politického systému, za konec dějin, Polybios dobře ví, že vládu lidu vystřídá panování lůzy – ochlokracie. Ta vede ke korupci a rozkrádání státu, takže se nakonec jako zachránce zjeví silný jedinec a cyklus se opakuje.

Komentář: ... Z současné (přelom roku 2008 a 2009) historické situace se, myslím, dá říci dvojí – pokud voláme po změně k lepšímu (a nic jiného nám nezbývá), pak přivoláváme prospěch skrze utrpení. Pokud cítíme, že současná demokracie přerůstá v něco jiného, pak by Polybios toto období označil za počátek ochlokracie...

Asi nemusím dodávat, že před účastí na cílkovských spisech nikoho nevaruji.

Nějak jsem moc neudržel ten pokus o tradici psát první a poslední větu. Ale to nevadí, když na to občas zapomenu.

První věta knihy: Tato kniha pojednává o podzemních řekách.

Poslední věta: V rámci programu Sofrosyné jsem se s tím smířil, protože člověk by skutečně od života čekal moc, kdyby mohl číst krásné knihy a ještě navíc vědět, jak dopadnou

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Ve jménu Václava C. hlander 10. 02. 2010 - 10:55
RE(2x): Ve jménu Václava C. jarmik 10. 02. 2010 - 12:52