Další díl dějepisných sešitů, který mě zlákal ku koupi, se nazývá Germáni - tajemný dávný lid Evropy.
Pokud já mohu soudit, tak rizika nacionalistých výstřelků si byli autoři dobře vědomi. Více než přehledem dějin Germánů ve starověku a raném středověku je sešit přehledem o dějinách dějepisu o Germánech. Tato metadisciplína má nějaký název, ale teď si ho nevybavuji. O starých germánských kmenech se toho moc neví, zato se toho mnoho ví o jejich využití pro moderní německý nacionalismus.
Pokud jde o můj čtenářský dojem, nemohu si samozřejmě odpustit srovnávání (též trochu našich) germánských předků s našimi slovanskými předky. Sice to byli též divoši, ale přeci jen ve srovnání se Slovany se to nedá srovnat: Germáni měli kontakty po dlouhá staletí s Římem a jsou o nich písemné zápisy, včetně jmen význačných panovníků. Vždyť i náš markomanský vlastenec p. Marobud, jako první jménem známá postava českých (v zemském smyslu) dějin, předběhl p. Sama, jako první postavu našich slovanských dějin, o šest a půl století.
O tom divném uzlu na straně hlavy typickém pro Germány
píší antičtí autoři a malovali ho
nacionalističtí malíři. Mají ho i vykopané lebky,
takže odpovídá skutečnosti.
Sešit se soustředí na Germány v době římské. Jejich zásahy do římských dějin člení pro přehlednost do třech hlavních akcií:
- První bylo tažení Kimbrů, Teutonů a Ambronů (kteří všichni se v sešitu bez pochyb řadí ke Germánům, což myslím třeba u našich autorů u těch Kimbrů nebývá tak bez pochyb) více než sto let před n. l.
Na můj vkus běží na té infografice hranice mezi Kelty a Germány v Čechách trošičku moc na jih.
Není tady Závist už malovaná germánská? To si myslím, že ve 120 př. n. l. ještě asi nebyla.
A též jsem si nemyslel, že by byla pohraničním oppidem. Ale zase se píše i v naší literatuře,
že pak už nějak ji Bójové brzy opustili.
- Druhý byl svébský kníže Ariovist, který se potýkal a prohrál se samotným Caesarem.
- Největší story je pak Cherusk Arminius který těsně po přelomu letopočtu sjednotil germánské kmeny a vymlátil několik římských legií v bitvě v Teutonburském lese a asi do značné míry zastavil navždy postup Říma na Rýnu. Arminiův příběh je pro německý národní romantismus klíčový; i ve Spiegel Geschichte už ho čtu asi popáté, prakticky do jakéhokoli tématu ho nějak zamontují.
Malá čepice - nebo velká hlava?
P. Džugašviliho jsme měli ještě většího na Letné, ale ten už nestojí.
P. Arminius ještě mečem mává a je mezi nejnavštěvovanějšími památkami Německa.
Po těchto třech starých velkých objeveních se Germánů jako tajemných barbarů ze severu následují už Germáni v pozdním Římu: jednak znovu naši Markomani, proti kterým bojoval Markus Aurelius (a zemřel ve Vídni) a jeho syn Commodus (záporák z filmu Gladiátor). Následně už pak Germáni postupně imperium poráželi, až ho porazili.
Době po zániku Západořímské říše jsou věnovány poslední kapitoly:
- Ostrogótskému Theodosiovi, který vládl Itálii.
Ostrogótská orlice - počítám, že inspirovala i současný
německý znak.
- Vizigótským královstvím v Toulouse a Toledu.
- Vandalskému království v Africe.
- Anglům, Sasům a Jutům v Británii.
- Langobardům v Itálii (přes Moravu).
- A konečně Frankům, kteří byli nejschopnější a založili dnešní evropské uspořádání.
Úhledná rekonstrukce germánského obydlí -
zapadlo by i do ukázkových bytečků v Ikee.
Téma Germánů nese několik silných motivů. V magazínu je zpracovali velice pěkně - vždy primárně z pohledu, jak to viděl starý nacionální dějepis, a jak to formulují dnešní akademičtí doyeni: takto sepsána je kapitola o germánské mytologii, o runovém písmu, o Písni Nibelungů (neboli Burgundů), o Hunech a Attilovi, o hlavních antických autorech - primárně jde o Tacita, který z nejasných důvodů sepsal celou knihu o Germánii. Nejstarším +- spolehlivým autorem o Germánech je Pythius, bohatý podivín z dnešního Marseille, který doplul z Marseille kolem Británie asi někam k Dánsku už 325 let př. n. l. a sepsal knihu o tom, co viděl. Avšak ti divní lidé ho moc nezajímali, psal hlavně o přírodním bohatství.
Ještě bych si do čtenářského deníčku poznačil, že ve všech dobách a ve všech malých i velkých říších bylo běžné brát rodinné příslušníky jako rukojmí; římský císař od kmenových náčelníků, náčelníci od menších svých šlechticů. Hlavně synové asi často vyrůstali v zajetí - jak bylo klukovi sedm osm let, odvezli ho na druhý konec světa - pokud někdo potřeboval, aby otec byl loyalální. Často pak v tom velkém světě prorazila tato rukojmí takovým způsobem, že o nich víme dodnes. Osobně bych nerad dával syny nějak jako rukojmí.
Jak jsem psal již v úvodu, sešit je pěkný a též politicky korektní - vřele doporučuji.