Obávám se, že dnešní blog nebude tou věcí, kterou si vybuduji renomé. Nebude to ta jedna věc, na které opravdu záleží a kterou bych měl proto každý den udělat (jako každý). Dal jsem se ale na blogovou řeholi, tak budiž.
Je to ale opravdu hnusné šméčko, takováto reedice pod jiným názvem. Když má pocit, že si Krajinu z druhé strany koupilo málo lidí, proč ji prostě nevydá znovu? Myslel jsem, že tak se to dělá normálně.
Jsem zkrátka čtenářsky a fanouškovsky podveden. Jakožto pověrčivá bába mám aspoň trochu naději, jestli by tímto špinavým trikem p. Cílek na sebe náhodou nevzal (v pověrečné rovině) riziko mých finančních ztrát na nějaké dohledné období. Jakože teďka jsem si koupil zbytečně knížku, tak tím mám odtrpěno. To asi ale nebude fungovat, co? Příliš levné. Ale bylo by to hezké (levné).
O Krajině z druhé strany jsem psal zde, takže na to se každý může podívat.
Tentokrát mám v mobilu následující poznámky z četby:
- O významu životní doby kolem maturity píše: ... co člověk pozná mezi dejme tomu patnáctým a dvacátým rokem, jde s ním celý život.
- Vyzývá k turistice místo čtení: Já vlastně nevím, proč o těchto věcech píši a vy je čtete, místo toho abychom chodili po místech.
- Nejkrásnější výhled na Prahu doporučuje cestou od Anděla na Sacre Ceour a pak jít horizontální cestou přes petřínské sady až na Pohořelec.
- "Anti-Moorovo pravidlo": zbytečné věci jsou čím dál lacinější a nezbytné věci čím dál dražší.
- Hrabalovské zážitky z Libně. Cituje nějakého bývalého hostinského, který označil své sousedky, se kterými asi nevycházel, jako "pionýrky, kterým z prdele čouhá úmrtní list." I taková moudra jsou zachycena.
- Mudruje o dílech p. Jiráska: Pro jeho pozitivní postavy je charakteristická jednoduchá celistvost lidí, kteří nemají skoro žádné postranní myšlenky. V současné literatuře či filmové tvorbě jsme právě naopak zvyklí na hrdiny, kteří mají jenom postranní myšlenky.
- Pěknou poetickou pasáž má o poslouchání zvuku deště. Napřed cituje starou čínskou báseń na toto téma a pak píše: Poslouchání deště, tedy dopadu různě velkých a četných kapek na rozmanité materiály, je prastará tradice. Lu Ju: "Mám ti říct, jak se v tomto nudném světě staneš bohem? Zapal vonnou tyčinku a poslouchej déšť." Lu Ju by asi měl rovněž říct, že déšť nejraději poslouchal zpitý vínem.
Kniha není špatná, ale nedoporučuji kupovat stejné texty dvakrát pod jiným názvem.
První věta knihy: Myslel jsem, že už o krajině nebudu psát.
Poslední věta: Poznámka: podobných poznámek jsem si před lety, ještě před Prudičovým dobrovolným zmizením, poznamenal ještě asi dvacet stránek, ale koho by to zajímalo!