Rodinná dovolená v Ostrém

Naše první společná dovolená ve čtyřech proběhla minulý týden. Se dvěma dětmi je to strašlivá fuška: vstávalo se po šesté a byl zápřah až do večera. Docela jsme se těšili domů a já do práce, abych se dal trochu dohromady.

Počasí bylo podzimní, nikoliv letní. Takže nebylo nic z nějaké vody a výletovalo se a výletovalo a výletovalo... Sice to byl asi nejhorší týden tohoto léta ohledně počasí, protože dost pršelo. Ale v praxi to nebylo tak strašné: i zamračený den vypadá většinou tak, že časně ráno chvilku prší, dopoledne ale už neprší, jen se zatahuje. Pršet začíná v poledne a silný déšt trvá počátkem odpoledne. Pak se to protrhává a následuje krásný podvečer a večer se sluníčkem. Z toho vycházel i náš program: ráno jsme se zkonsolidovali a nakrmili zvěř, pak jsem s Jášou vyrazil na nějaký hrad, abych měl vnitřní klid, že den nebyl marný. V poledne jsme se vrátili do penzionu a šli do kavárny na polévku a salát, případně palačinku, případně kafe.

Odpoledne jsme se nějak už rodinně mrcasili a snažili se předstírat život. Večer jsem šel zpravidla s Jášou ke kostelíkům nad penzionem, kde jsme si dlouze házeli míčem na barokních schodech.

A teď následuje strašně moc fotek z rodinné dovolené. Berte to sportovně - vsugerujte si, že vás vlastně zajímají a rádi byste jich bývali viděli ještě mnohem více.

Kostelíky v Ostrém. Krásný podvečer, ale se studeným větrem. Házíme si s míčem.

Jáša mi předvádí jakýsi šílený cvik na trávníku nahoře u kostelíků.

Místo leží nad Úštěkem, na kraji Českého středohoří. Je tam krásný výhled mimo jiné na Říp.
Z těchto konců tam stojí Říp opravdu jedinečně a výrazně. Úplně jsem viděl, jak daleko pod
Středohořím byly rozestavěny menhiry, tam se scházeli, pak se zase vraceli
a po večerech se pak rozhlíželi k těm horám, protože neměli televizi ani internet.
Krásně si mohli dávat signály třeba ohněm.

Větší část jídelního lístku kavárny pod kostelíky v našem penzionu.
Chyběly snídaně, ty jsme si museli dělat. Nebýt mé romantické touhy vrátit se sem,
do hotelu bez snídaně bychom jinak nejeli.

Ubytování bylo slušné, koncepční, ale přeci jen nepřepychové. Zde ranní výhled
z pokoje na upršenou terasu.

Náš první výlet vedl na hrad Ronov - stojí na ostrém kopci v pozadí.

Ronov dobyt!

Nahoře se z Ronov ukázal jako docela rozsáhlá zřícenina.

Odpoledne strašně pršelo a potřebovali jsme nakoupit zásadnější věci, tak jsme vyrazili do nedalekého Ústí.
Za chvilku se z lijáku stalo teplé slunečné odpoledne. Ani jsme předem nevěděli, že z toho obchoďáku vede lanovka na protilehlý kopec.
Samozřejmě se na každé atrakci najde detail, který to celé dítku zkazí a urazí se
(zde na cestě zpět překážela matka ve výhledu).

Ronov je nad obcí Blíževedly. Typická ulice se starými německými domy,
které jsou ve všech obcích a městech v okolí stejné:
velké třípatrové domy, které i v malých obcích dělají městský dojem, zvlášť, když tvoří ulici.
Jáša s navigací - hledal jsem pořád.

Ze všeho nejvíc se dítku líbil hrad Hřídelík v Blíževedlích. Je to taková skalka hned za humny. Prodali jsme ho coby
mravenčí hrad, protože komentáře na hrady.cz se zmiňovaly, že tam má být spoustu mravenců. Žádné jsme tam ale
neviděli.

Též jsme byli na hradě Vítkovec - to je vše, co zbylo z hradu Vítkovec.

Největší památkou hned u Ostrého je hrad Helfenburk. Byli jsme na něm procházkou celá rodina.
Opravdu krásný velký hrad. Věž je přístupná jen o víkendu.

Společné foto na Helfenburku.

Vystoupali jsme i na rozhlednu Strážný vrch. To bylo ale kňučení, protože to byl už čtvrtý den výletů.
Jáša je můj oblíbený parťák na výlety a chodím s ním rád. Ale zvlášt začátky bývají opravdu strašlivé,
jak kňučí a vzteká se, že nikam nechce. Někdy takový začátek zabere pořádný kus cesty, jako třeba zde.

Cestou jsem si všiml krásného posezení na staré jabloni. Udělali jsme dlouhou pauzu,
ratolest posvačila v klidu a doufal jsem v uvolnění politické atmosféry.

Někdy jsem s sebou už jen hodil do trávy a toužil usnout.

A zkoušel přesvědčit dítě šílené hladem, aby překonalo hysterický odpor ke chlebu.

Uvědomil jsem si, že tenhle kraj představoval hluboký výkus německého osídlení až nedaleko k Praze.
Narozdíl třeba od Šumavy, kde jsme byli předminulý týden, a kde jsem s překvapením se díval, že i za Protektorátu
byly hranice ne moc daleko od historických zemských hranic.

Nová rozhledna Náčkovice. Dá se tam přijet autem, tak jsme ji dali ještě i po tom Strážném vrchu.

V poslední celý den dovolené jsme se až pozdě odpoledne vypravili do Zubrnic,
kde mělo být nějaké železniční minimuzeum, ale víc jsem předem nevěděl.
Je tam několik vagónů na malém nádraží, kde jsou uvnitř stará zařízení.
Občas se něco dá zmačknout a třeba zvoní a svítí ta výstraha na přejezdu. Dost se nám tam líbilo.

Mají tam sbírku drezín. Největší atrakcí je, že si člověk může jezdit na této krásné drezíně.
Tak jsme na ní jezdili a jezdili, až se dítku zamotala noha do zadního kola.
Vypadalo to strašlivě, vyvrknutý kotník - přinejmenším. Zbytek prázdnin budeme nosit.

Takže po železničním minimuzeu následoval plynule další bod programu správné rodinné dovolené, a to výjezd v pátek večer na pohotovost do ústecké nemocnice. Dle mého životního hesla "víc štěstí než rozumu" to ale Jáša zcela rozchodil. Udělali mu rentgen, ale už při čekání na výsledky skákal v čekárně panáka. Nakonec se z pohotovosti vyklubal asi nejsrandovnější zážitek z celé dovolené: my, rodičové, jsme byli euforičtí, že ta hrůza dopadla zcela bez následků, mimino šťastně leželo v čekárně na přebalováku, kde jsem si s ním hrál, a Jáša měl v ostatních pacientech obecenstvo, k němuž ze svého invalidního vozíku hovořil (na vozíku se vezl na rentgen). Ostatních pacientů nám bylo líto, ale špatně jsem zadržoval smích, když jsme Jášu šeptem okřikovali: "přestaň skákat panáka a koukej se vrátit na ten invalidní vozík".

Když jsme se v sobotu ráno vraceli, rekapituloval jsem si chudý přehled našich dovolených, které trvaly celý týden. Seznam má dvě položky: před devíti lety Bulharsko a vloni Saské Švýcarsko v NDR. Pak tam je několik prodloužených víkendů a nyní tedy ten Úštěk. Nicméně kdo může říct, že byl na dovolené 80 km od svého domova a že by tam mohl klidně dojíždět?

Uf, byla to fuška, ale je to zpracováno.

Přeji čtenářům a sobě do tohoto týdne vnitřní klid a stabilní soustředěný výkon.