Po osmi letech jsme se odhodlali vzít si opravdovou dovolenou na celý týden. Chudáci čtenáři mého blogu, budu je trápit rodinnými fotografiemi na pokračování!
Aby to bylo opravdu hodně zdlouhavé, tak extra článek věnuji cestě tam a zpět. A to přestože jsme jeli jen kousek za hranice, do Saského Švýcarska. Cestu tam a i zpět jsme proložili vycházkou do ZOO. V obou případech jsme byli naprosto nadšeni, a proto to nemohu jen tak stranou ležet nechat.
Napřed jsme se stavili v ZOO v Ústí nad Labem, kde už jsme byli předloni a velice se nám líbila. A - i když to není moc časté - druhá návštěva mě úplně nadchla. Neplánovaně jsme přijeli zrovna na krmení slonů. (Koná se ve 14:30, opravdu doporučuji).
Sloni přicházejí na pozadí paneláků a spojení Krušných hor s Českým středohořím.
Kdybych viděl takové cvičení v cirkusu, tak bych byl na pochybách, zda přitom zvířata netloukli. Ale v ZOO si opravdu nemyslím, že by jim zrovna tenhle ošetřovatel ubližoval kvůli nějakému cviku. Slonice cvičily pěkně, byl jsem úplně dojat.
Finále se jmenovkami.
Na konci cvičení je možno se pána zeptat. Ptal jsem se, co dává svěřencům celou dobu za pamlsky. (Prý nějaké extra kuličky z banánu a mouky).
Když jsme tam byli minule, tak zase slon procházel mezi návštěvníky po cestičce; bylo to přesně před dvěma lety, Sargo o tehdejší návštěvě ZOO Ústí n. L. má článek zde. (Já byl tehdy ještě soudnější než dnes a nerozepisoval jsem se o každé maličkosti. Mimochodem, když se dívám na ty fotky z tehdy, tak jsme možná líp fotili).
Tohle není cvik, jenom se pro něco natahuje. I to je pro mě důkazem, že cvičení je jim hrou.
V ZOO Ústí se nám líbí smysluplný vláček (vyveze člověka na vršek) a dětská hřiště.
Aby se neřeklo, že sem srabácky dávám jen dítko a sebe nevystavím.
Prolézačka byla kvalitní.
I zevnitř:-)
Největší trpaslík v Sudetech.
Úplně nejdelší klouzačky. Ale moc nekloužou.
Místní pán-znalec říkal, že "to chce silonový tepláky".
Nezapomeňte tedy celá rodina si je do Aussigu přibalit a na parkovišti obléct.
Můj milý Morrisi.
Úplně nejradši jsem ale byl ze znovushledání s lachtanem Morrisem, mým absolutním oblíbencem všech zoologických zahrad. Vystupuje naštěstí třikrát denně a je to zkrátka lahůdka, víc je zbytečné se rozepisovat.
Pak už jsme přijeli do cíle - městečka Kurort Rathen (na jedné ceduli se psalo "státně uznaných lázní") uprostřed národního parku Saské Švýcarsko. Leží přímo na Labi a hlavním dopravním prostředkem je tam přívoz.
Povinná dokumentace - náš pension. (Burešovka: stavba, dopr. prostředek, rodina).
Jak vidno, tráva je v Německu zelenější a roste v přesných rovnoběžkách.
To je trochu nadsázka, ale návrat je dosti stísňující prakticky hned od hraniční cedule ve Hřensku.
První vycházka večer po příjezdu. Povšimněte si malého hradu uprostřed snímku.
Je na něm hospoda a vystupuje v následujících fotkách.
Pohled z hradní restaurace dolů na přívoz. V pozadí symbol Saského Švýcarska - hora Lillienstein.
Přívoz v Rathenu mě opravdu uchvátil. Pořád jsem si říkal, že neslyším motor. Když jsem ptal pána, tak mi to potvrdil: přívoz je bez motoru, člun je přivázán na laně a přejede řeku jen pomocí kormidla. Jezdí pořád od časného rána až do jedné v noci; nemá jízdní řád, hned jak přejede, tak jede zase zpátky.
Ty skutečné dovolenkové atrakce: super čočkovka a weizenbier hned na úvod.
Už před delším časem jsem si přiznal, že z cest si stejně nejvíc pamatuju, co jsem kde dobrého jedl. Takže se tomu nebráníme a s ohledem na to i na výletech fotíme. Například tentokrát jsem měl v plánu návštěvu Suppenladenu, což je restaurace v Drážďanech, kde mají jenom polévky. Já totiž jsem polívkovej. Jenže hned první večer mi začalo docházet, že v Německu je zbytečné chodit do polívkárny, protože tam měli úplně v každé hospodě i bufetu husté zeleninové polévky, přesně, jaké miluju - bramboračku, čočkovku, hrachovku a především všudypřítomnou chřestovou.
V dnešním článku teď přeskočím celou dovču; říkal jsem si, že ty atrakce popíšu pak extra. Teď skočím až na zpáteční cestu, kdy jsme se stavili v další ZOO, a to v Děčíně. Byl jsem nedůvěřivý, protože je to malá ZOO v menším městě a moc jsem o ní nevěděl. Ale zaslouží si tu uvést, protože pro návštěvu s malým dítkem je vynikající a osobně pro takové účely doporučuji dát jí přednost třeba před libereckou.
Prolézačky, prolézačky a občas zvíře.
Děčínská ZOO má důsledné pojetí, se kterým jsem se v této podobě jinde nesetkal: je zaměřená na malé děti a vychází z reálného poznání, že koukat se na zvířata je zajímavé jen omezeně a že se chtějí hlavně proskočit na poli či nejlépe na hřišti.
Hned u vchodu je velké hřiště se spoustou prolézaček, včetně zajímavých lanových záležitostí na stromech.
V zajetí medvědího fotopointu.
Hřiště přechází opravdu nenásilně do vlastní prohlídky zvířat. Než se dítě dostane k medvědovi, tak plní cestou různé úkoly. Jášu to rozhodně bavilo.
Průběžné unavování návštěvníka.
Po celou procházku jsou pak různé úkoly, hry. Zvířecí informace jsou strašně názorné - pořád se na něco sahá a zkouší na vlastní kůži (jak vysoko jaké zvíře vyskočí, jak je těžké, jak dlouho spí atd.).
Jedna rejchovka = turistické foto s hlavou v díře.
Na informační tabuli jsem se díval, že děčínská ZOO je skutečně jedna z menších, ročně má jen 60 tis. návštěvníků. Pro srovnání pražská má přes milion, Plzeň, Liberec nebo Zlín přes 300 tis., jestli si to dobře pamatuju. Ale mohl bych si to pamatovat, protože jsem to četl včera. Cože? Včera? Stačí den v práci a už mi dovolená připadá jako historie.
Ještě jeden povinný fotopoint, tentokrát vlčí.
Hlavní závadou je, že v děčínské ZOO nemají trička se zvířaty, čímž Sargo zhatili naprosto naši suvenýrovou tradici.
A pak už jsme přijeli domů a jali se nosit to neuvěřitelné množství krámů z auta, logovat kešky, hrabat se ve fotkách a myslet na povinnosti dalších dnů.
Přeji čtenářům i sobě svěžího ducha do dalších dnů.