Takhle bych chtěl umět psát

11. září 2006 | 07.04 |
› 
Možná bych měl psát o aktualitách. Ale k některým knihám se člověk vrací stále a stále. Na jednuz absolutně nejlepších mě přivedl spolubydlící Mgr. et Mgr. Němeček ještě na kolejích (přivedl mě na ni díky studiu na té třetí fakultě UK, z níž žádného Mgr. nemá).
fryntaPřiznám se, že jsem jinak předtím ani potom nikdy neslyšel o Emanuelu Fryntovi ani o jeho knize Závratné pomyšlení. Je to zvláštní, protože si nevybavuji žádnou lepší sbírku humorných povídek od českého autora.

Zvláštností Frynty je, že většina povídek pojednává o rodinném a manželském životě, začasté již z pohledu velice pokročilých aktérů, ale nikdy nedělá kompromis s hloupým nebo cynickým vtipem. Je to čtení poetické, citlivé a intelektuální. Povídky jsou navíc velice stručné, takže o to lépe se čtou.

Sargo potvrdí, že jsem v průběhu víkendu porůznu na ní volal od čtení "ten Frynta je prostě brilantní!", "geniální!", "bravurní!"

Je mi naprosto zřejmé, že několik neartikulovaných výkřiků recenzi nenahradí. Raději jsem jednu z nejkratších povídek opsal. Není úplně netypická, takže určitou představu si z ní učinit lze, pokud Fryntu neznáte. A pokud ho znáte, tak vás jistě drobná připomínka neurazí.

Trýzeň poddajného srdce

Vzal jsem kapesník, abych si utřel slzy bolesti.

"Jen se nebraňte pohnutí," pravil on, hledě mi do tváře, "každý si někdy zapláčeme. Proč byste se měl stydět za slzy, jsou-li mužné a stejnou měrou i opravdové? Jen tupé zvíře neznalé citu může žít bez dojetí, neb jeho nitra se nic nedotýká. My lidé však, pro něž cit je tajnosnubným květem, jenž jako smolnička i z tuhé skály vydobývá životodárnou sílu a jako pozdrav slunci míří k výšinám, my lidé nemáme proč skrývat slz, vědouce, že tyto duhové krůpěje neslouží k našemu pohanění. Ty křehké krystalky, vyrostlé v drúzách na dně naších srdcí, odkazují trvalou hrozbu zbarbarštění vždy znovu do jejích mezí. Znáte snad něco líbeznějšího a plnějšího jasu, než onu opojnou večerní chvíli, kdy červánky planou v posledním záchvěvu purpurového disku Foibova a tesknota v modravé tónině loudí se k našim krbům? To pak jiskříme v sobě a jako sprška ryzích perel padá nám v klín průzračná rosa dojetí. Ach, věřte mi, hrdličky našich duší se radují a veškerý vesmír se svými planetami jásá nám vstříc - ó večere, ó stesku, ó slzo, ty tamburaši sladké nevinnosti v nás!"

"Tak mi je zabalte," řekl jsem ve víře, že se rozšlápnou.

Nekvalitní rozhodně nejsou, to bych jim křivdil, a také fazóna se mi líbí, jsou ale přece jen o číslo menší.

A kdykoliv se tedy v posledních záchvěvech Foibova disku přezouvám do bačkor, žena vidí mé zaťaté zuby a zkřivenou tvář a říká mi vždycky:"Příště musím jít s tebou, ty jak jdeš sám, necháš se vždycky ukecat."

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře