Člověk si napřed čte takovéhle malé intelektuální lahůdky a pak má roupy chodit na výstavy moderního umění!
Kdybyste náhodou neviděli nápis na obrázku, tak V břiše velryby je esej George Orwella o Henrym Millerovi.
Je to vynikající kniha. Především už malými rozměry. Co může špatně dopadnout na prudce intelektuelním eseji o literatuře na 120 stranách v miniformátíku?
To ani nevadí, že jde především o recenzi knihy Obratník raka od p. Henryho Millera, kterou neznám. P. Orwell tuto knihu docela hájí. Z recenze jsem seznal, že kniha užívá vulgární slova a vulgární témata a popisuje život amerických flákačů v Paříži 20. let. Matně si vybavuju, že něco takového paroduje v jedné povídce p. Woody Allen, tak tak si představuju, že by zhruba mohl vypadat ten Obratník raka.
Ve druhé části pak srovnává konzervativní britskou spisovatelskou generaci 20. let s komunistickou britskou spisovatelskou generací 30. let.
Tohle všechno se čte bezvadně, když to napsal p. Orwell tak, že na každé druhé ministránce má hlášku, kterou lze radostně citovat. A to Orwell uměl. (Mimochodem, taková ta jeho pravidla, jak nepsat barbarsky, to je text, který mi rezonuje v hlavě v podstatě permanentně).
Nějaké kitáty:
Když se řekne, že je autor v módě, obvykle se tím myslí, že je obdivován lidmi ve věku do třiceti let.
Zkušenost dokazuje, že přecivilizovaní lidé se rádi zabývají četbou o venkovanech (klíčová fráze "v úzkém spojení s půdou"), protože si představují, že lidé venkova jsou mnohem primitivnější a vášňivější než oni sami.
[O tom, že dobrá literatura může vycházet ze zcela nepravdivého a menšinového přesvědčení o světě a politice] Příkladem je Edgar Allan Poe. Poeův názor je přinejlepším nezkrotný romantismus a přinejhorším není daleko od šílenství v literárně objektivním smyslu. Jak je tedy možné, že povídky jako Černá kočka, Zrádné srdce, Zánik rodu Usherů atd., napsané téměř šílencem, nenavozují pocit nepravdivosti? Protože jsou pravdivé v určitém rámci, dodržují pravidla svého podivného světa, stejně jako japonské obrazy. Nicméně se zdá, že chcete-li se stát úspěšným tvůrcem této literatury, pak musíte v onen podivný svět věřit.
Jo, to byla doba v tom r. 1996, když vycházely (v nakladatelství Votobia v Olomouci) takovéto knížečky. Schválně přetisknu závěrečný soupis, co již před tím vyšlo v edici Malá díla. To si člověk prohlíží a touží jen po tom strávit pár měsíců bloumáním po Praze a čtením si všude těchto zádumných kousků. (A samozřejmě taky vším ostatním, co k takovému životnímu stylu patří).
Užívejte odpovědně.
Tvrdí hoši čtou takovéto eseje!
Poznámka na závěr: Mnou velice obdivovaná Orwellova pravidla čistého psaní jsou tato (nepocházejí z recenzované knihy):
1. Nikdy nepoužívejte metafory, přirovnání a jiné řečnické obraty, které můžete najít běžně v tisku.
2. Nikdy nepoužívejte dlouhé slovo tam, kde postačí krátké.
3. Pokud je možné škrtnout některé slovo, udělejte to.
4. Nikdy neužívejte trpný rod tam, kde je možno užít rod činný.
5. Vyněte se cizím slovům, odborným termínům a žargonu pro slova, která umíte vyjádřit běžnou češtinou.
6. Raději porušte jakékoliv z předchozích pravidel, než byste napsali něco barbarského.