Elias, Franz, Felice a Greta

4. prosinec 2009 | 22.54 |

Moje práce je sezónní a před koncem roku vrcholí. Osobně říkám, že žít budu zase až po vánocích. V posledních týdnech pro mě velkou část nepracovního života představují občasná nahlédnutí do knížky, která se pro takový účel výborně hodí: pan Canetti v roce 1968 napsal svůj výklad milostných dopisů, které psal pan Kafka slečně Bauerové a trochu taky její kamarádce, slečně Blochové.

canetti-kafkaElias Canetti napsal esej o Kafkových dopisech Felici Druhý proces hned poté, co Felice B. dopisy na stará kolena prodala vydavateli, aby si vylepšila finanční situaci. Malá, intelektuální, emocionální knížka, krásné téma - prostě paráda. Navíc i vydařený doslov od pana Stromšíka, který vyložil Canettiho výklad Kafky.

V doslovu se upozorňuje, že Canetti si příběh Franze a Felice trošku přibarvil pro účely své zápletky, kterou si do nich sám promítl. Mně se ten výklad ale velice líbí. Hlavní historky F&F jsem viděl v každé kafkologické příručce, ale nikdy jsem nějak nepochopil, co vlastně ty dva jedinci tropili. Až zde poprvé jsem se v tom chaotickém korespondenčním vztahu trochu orientoval a poprvé se mi to poskládalo do nějakého srozumitelnějšího příběhu.

Celkově je legrační, že tolik krasoduchů o tom vůbec píše, rozebírá to a já to se zaujetím hltám. Franzovi se líbila s Feldou vlastně jen dvě setkání: jednak první náhodné v Praze, když přišel k Brodovi se poradit, jak uspořádat povídky do chystané první knížky. Tam ho Felice zaujala, že byla přímá, akční (víceméně se tam dohodli v rámci small talku, že pojedou do Palestiny, což byl jeho velký sen) a vnímavá. Pak už to moc nešlo, nechápala jeho knihy, on nechápal ji. Poté, co se rozešli a zase sešli, tak se jim vydařil ještě o dva (nebo tři - jestli to dohledám, tak to tady upřesním) roky později týdenní společný pobyt v Mariánských Lázních. Jinak se potkali párkrát, jen na den nebo dva a většinou se buď hádali nebo to byl jen trapas.
 

Hlavní pěkná paralela, kterou p. Canetti vede, je mezi jejich zasnoubením a příběhem románu Proces. Po mnoha odkladech zajel p. Kafka za sl. Bauerovou do Berlína a oficiálně se zasnoubili. Pro něho totální kataštrófe. Rychle to zase korespondenčně zrušil. Setkali se potom ještě jednou v Berlíně v hotelu Askánský dvůr, kde dostal rituálně kopačky, k čemuž si Felice vzala sestru Elsu a kamarádku Gretu Blochovou. Canetti tvrdí, že úvodní scéna zatčení v Procesu zachycuje Kafkův pocit ze zásnub a že konečný soud, který dobrovolně Josef K. přijímá v pražském lomu, reflektuje soud nad ním v hotelu Askánský dvůr.

Sl. Blochovou měl p. Kafka raději než sl. Bauerovou. Je to velice pěkný příklad známého fenoménu, že nejzaručenější způsob, jak se s někým sblížit, je radit se s ním napřed o vztahu s někým jiným. Gretu totiž poslala za Franzem Felice, aby to nějak zkusila urovnat po těch zrušených zásnubách.

Greta to s Franzem urovnávala a urovnávala, až z jejich korespondence je další balík, který existuje paralelně vedle dopisů Felice. S těmahletěma poradcema to totiž dopadá vždy a všude stejně. V jiné brožuře jsem dokonce četl, že s Gretou měl Franz syna, o němž se však nikdy nedozvěděl.

Z podání, které píše Canetti, vychází Felice jako děvčica, co časem přes všechny nesnesitelné Franzovy rozmary o něj stála a zkoušela na něj různé osvědčené triky, aby si nestál ve štěstí, zčásti i úspěšně. Ten pražský úředník ale cítil ke světu hlavně lhostejnost a strach. Canetti (dle doslovu nepřesně) vysvětluje Kafkovu motivaci tak, že byl odhodlán obětovat vše vlastnímu psaní. A že Felice ho zajímala jen tehdy, pokud ho nerušila a pokud mu poskytovala - nejlépe absenčně - inspiraci pro psaní.

I z této knihy vychází jako Kafkova nejoblíbenější spřízněná duše jeho sestra Ottla, se kterou pár měsíců za války žil venkovským životem v Siřemi a i později si nejvíc pochvaloval vycházky s ní kolem Prahy.

Kniha pěkná, doporučuji.

První věta knížky: Nyní jsou tedy zveřejněny, ve svazku o 750 stranách, ty dopisy pětileté trýzně; jméno snoubenky - po mnoho let diskrétně označované pouhým F s tečkou, podobně jako K., takže se dlouho nevědělo, jak zní, i když se o tom často spekulovalo, a mezi všemi, která připadala v úvahu, se nikdy, jako by to bylo nemožné, nepřišlo na to pravé -, to jméno tu teď stojí vytištěné velkými písmeny.

Poslední věta: "Práce, která čeká, je ohromná".

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Elias, Franz, Felice a Greta eithne 06. 12. 2009 - 10:25