Benátky

13. prosinec 2009 | 00.19 |

Tuhle brožurku bych klidně přiřadil volně k letošnímu dvacátému výročí převratu. Protože tu dobu docela evokuje.

IMG_5286Pan Kroutvor byl v Benátkách v roce 1988. V roce 1989 pak o Benátkách napsal v Praze nadšený esej, který byl vydán v roce 1992 a já si ho minule půjčil v městské lidové knihovně. Sám jsem tedy Benátky ještě nenavštívil, neb nejsem moc cestovatel (a už vůbec ne světoběžník). Ale i tak mi připadá poetické intelektuelní poučování o Benátkách příznačné pro dobu, kdy cestování do Benátek bylo řádově větším luxusem, než je dnes. Dnes je vnímám jako blízký cíl masové turistiky, a to ještě v té tradiční konvenční podobě.
 
Kdyby ty Benátky navštívil dneska, napsal by o tom knížku? A to ještě takto vznešeným jazykem rekapitulující dějiny městské republiky, hlavně však dějiny jejího umění? Básnil by o duchu Benátek? Asi ne.
 
Vůbec se tomu neposmívám, jenom poukazuji na jiný kontext. Naopak to posiluje takto s odstupem otázku, jestli nekyne větší duchovní posila z cestováním po blízkém okolí, spíše než v exotických dálavách. (O tom však kniha není, myslím, že v době jejího vzniku mělo téma ještě právě tu lákavost exotického luxusu).
 
Josef K. též uvádí předchozí českou reflexi Benátek, která je maličká. Hlavním jejím representantem jest Karl Ignaz Mácha, který tam podnikl jediný svůj velký zájezd v roce 1834, patrně pod romantickým vlivem Byronovým; též tam prý o století později tvořil malíř Zrzavý.
 
Dám dvě ukázky, které se mi líbily: první o prostitutkách a druhou o zrcadlech.
 
Zákon nařizoval nevěstkám nosit žlutý šat, ale to se patrně týkalo jen nižší prostituce. Velké kurtizány byly naopak vždy bohaté a s jejich nádherou nemohla naopak soutěžit ani leckterá opravdová dáma. Benátské úřady byly k prostituci velmi benevolentní, prodejná láska zajišťovala městu velký zdroj valut. Bystrý pozorovatel Montesquieu přímo tvrdil, že lehké ženy jsou nutností, neboť soustřeďují peníze a rozdělují národní důchod.
 
Sláva kurtizán odejde s velkou kulturou cinquecenta, hříšný život bude upadat do stále ubožejších poměrů. Velký Goethe už zastihne nevěstky živořící v troskách, obratně se pohybující mezi zídkami jako ještěrky. Ženy stojící v uličkách s odhalenými ňadry a vysedávající večer při svíčce v okně, to už jsou ubohé bytosti zápasící s bídou. Koneckonců typické pro Benátky jsou i odložené děti a speciální sirotčince pro dívky, kde vyučoval slavný Antonio Vivaldi. ...
 
Ano, v benátských zrcadlech se shlížela několik staletí celá evropská elegantní společnost, zrcadlo nesmělo chybět v žádném salonu. A přece nikdo nikdy nechtěl vědět, jak vypadá, ale toužil po tom vidět se, jak se jeví, jak ho v zrcadle vidí ostatní.
 
Josef K. je pro mě, jak už jsem psal v článku o sbírce jeho středoevropských úvah, přeci autor, který byl nejsilnější v době předpřevratové. Některé ty texty už s odstupem času nepoutají pozornost zdaleka tolik, jako tehdy. Ale zrovna tento benátský návrat se čtivostí nemá žádný problém. Myslím, že by slušně posloužil i jako motivační průvodce městem; mě dost nalákal, že bych se tam rád podíval.
 
Na závěr první a poslední věta knihy.
 
První: Snad ještě dříve, než vstoupíme do Benátek, do tohoto podivuhodného města, doprovází nás na cestě utkvělá představa.
 
Poslední: Slunce padá do laguny a Vivaldiho concerto grosso doznívá v posledních nárazech vln Canalu Grande.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Benátky contritus 13. 12. 2009 - 00:43
RE: Benátky wu 13. 12. 2009 - 00:51
RE(2x): Benátky contritus 13. 12. 2009 - 00:56
RE: Benátky sargo 13. 12. 2009 - 19:57