Špeky (Rob Grant)

4. září 2013 | 06.07 |
› 

Další výsledek mého dlouhodobého projektu, že omezím kupování nových knih, dokud nepřečtu ty, co už máme doma.

špekyZ mangelčiny knihovny jsem namátkou vytáhl sympaticky malou knížku Špeky od Roba Granta. Připomenu, že p. Grant je slavnou postavou humoristické tvroby, neboť je jedním ze dvou spoluautorů TV série Červený trpaslík.

Příběh knihy plyne ve třech dějových proudech; ty postupují většinu doby odděleně. Spojuje je pouze téma moderní posedlosti jídlem, kaloriemi, zdravou výživou. Tím zapadla výborně do mé osobní aktuální situace, neb od Nového roku si počítám kalorie a neustále se vážím.

Tři dějové proudy jsou definovány hlavními postavami: první je cholerický nepříliš úspěšný muž středního věku, který se živí jako kuchař v TV show o vaření. Druhou je anorektická puberťačka. Třetím je mladý ambiciózní pracovník v oblasti public relations. Nakonec se samozřejmě příběhy vzájemně aspoň lehce protnou.

Knihu jsem četl na dovolené a není špatná. Jen ty kapitoly s anorektičkou mě nebavily; avšak musím uznat, že vyvrcholení jejího příběhu je skutečným vrcholem celé knihy a tím je čtenář odměněn; zejména jsem se chechtal nahlas ve scéně, kdy anorektičku přichází do nemocnice osobně povzbudit popový zpěvák chlapecké skupiny, který je jejím idolem.

Propojené jsou zejména ostatní dva dějové proudy, neboť tlustý kuchař se přihlásí kvůli obživě jako céčková celebrita do nově zřízených vládních táborů pro boj s nadváhou. Propojení s PR pracovníkem je v tom, že PR pracovník zprostředkovává drsný pohled na chod vlády, neboť jeho úkolem je zajistit publicitu pro projekt těchto táborů.

Literárně nejsou Špeky žádný zázrak, základem je několik scén situační komiky, které se střídají s úvahami o tom, že současná posedlost zdravým životním stylem nemá žádný opravdový vědecký základ a je především módou, na níž stojí příslušná ekonomická odvětví a postupně i politická moc. Dlouhé dialogy na toto téma jsou striktně vzato spíše publicistické; na druhou stranu určitě existují i základní díla světové beletrie s dlouhými publicistickými pasážemi, první mě napadá třeba Devatenáct set osmdesát čtyři od p. Orwella. K tomu ukázka z jednoho takového dialogu:

"Cože? Takže kdyby se ukázalo, že ze stovky kuřáků dva dostanou rakovinu, a ze stovky nekuřáků jen jeden, už by se to bralo jako důkaz?"

"Statistiky ohledně pasivního kouření jsou dokonce ještě slabší. Navíc až poté, co se nežádoucí výsledky lehce uhladily nebo přímo vypustily. Proto se taky jeden den dočteš, že čaj způsobuje rakovinu varlat, a druhý den, že čaj proti rakovině varlat chrání. V epidemiologii už standardy klesly tak hluboko, že když se budeš dostatečně snažit a něco málo k tomu přifixluješ, můžeš dokázat, že jakákoli libovolná věc způsobuje jakoukoli jinou libovolnou věc.

"

Kdyby na taková témata psal někdo méně schopný, mohl by text dopadnout špatně. Avšak jelikož u díla je mistr, celé je to zábavné a přijatelné. Není tam samozřejmě ani stopy po nějakém smířlivém dobromyslném humoru: po anglicku je pohled zcela nesmiřitelný a drsný. Svěrákovská škola laskavého humoru je naše, anglická škola humoru je poněkud jiná.

Běžný život běžných lidí je ukázán s výtečným smyslem pro postřehnutí, jak šílené jsou z určitého pohledu normální zvyky normálních lidí. Mám dojem, že vyhmátnout tento aspekt se u anglických humoristů vysoce cení jejich obdivovateli již celá desetiletí.

U britského autora nemůže samozřejmě chybět ani krutý pohled na politickou stránku věci. Památná je především scéna o audienci u premiéra, od níž si PR pracovník Jeremy Slank hodně sliboval. Po dvouhodinovém čekání v jednačce následuje stylové jednání:

Konečně se rozlétly dveře a Jeremy tak tak stačil zavřít laptop, než dovnitř vpadl vazoun v černém obleku a červené kravatě.

"Slank?" vyštěkl se seveřanskou otevřeností i přízvukem.

Jeremy vstal. "Přesně tak, Jeremy Slank." Podal vazounovi ruku, ale ten dělal, že ji nevidí.

"Fajn. Tak sem s tím."

Jeremy ničemu nerozuměl. Co je ten chlap zač? "S čím?"

"Máte dohodnutou schůzku s premiérem, ne?

Jeremy přikývl.

"Tak mi ukažte, co chcete ukázat jemu."

Jeremy propadl zoufalství. Takže se s premiérem nakonec nesetká. Jen s nějakým jeho trapným lokajem. Paráda. "Promiňte? Kdo vůbec jste?"

Vazoun netrpělivě zakoulel očima. "Ny tydle kraviny nemáme čas, mladíku. Potřebuju vědět, co chcete ukázat premiérovi. Tak šup."

Jeremy pokrčil rameny. Třeba je to jen taková zkouška nanečisto. Třeba se s premiérem přece jen sejde. "Dobře." Otevřel laptop.

"No moment, moment," zarazil ho vazoun. "Co to jako má bejt?"

"Jdu vám předvést tu prezentaci."

"Tak to ne, žádnej PowerPoint. Nebude přece čumět na ňákou posranou powerpointovou prezentaci, vy chytrej. Premiér Velký Británie se přece nebude rozplývat nad vašima posranejma žaluziovejma prolínačkama a prostorovejma stíračkama nebo poslouchat ty vaše hip-hopový sračky v pozadí, nebo čekáte, že jo?"

Ke konci tohoto výlevu už vazoun upínal na Jeremyho vyloženě výhružný pohled. V obličeji byl celý rudý a šlachy na krku měl našponované k prasknutí.

...

Když muž podle všeho domluvil, Jeremy nechal zdvořilou pauzu a pronesl: "Není to PowerPoint, ale Keynote."

Vazoun připlácl monitor laptopu svou neuvěřitelně mohutnou a chlupatou dlaní. "Sračky jsou to. Jak dlouho má ta posraná prezentace trvat?"

"Dvacet, pětadvacet minut," prohlásil sebevědomě Jeremy. "Možná i víc, záleží na tom, kolik otázek - "

"To se poseru, to jste se úplně posral, ne? Pětadvacet minut! No to mě poser."

Jeremy doufal, že jsou to všechno jen řečnické obraty a nic z toho nemá brát doslovně.

Neurvalec pohlédl na hodinky. "Dostanete, vy posero, naprosto maximálně dvě minuty premiérova drahocennýho času, navíc jedině v případě, že se vám teď a tady podaří mě přesvědčit, že to nebudou dvě drahocenný minuty vyhozený do vzduchu, o čemž dost silně pochybuju." Založil si ruce na prsou. "Tak do toho, chytrolíne. Překvapte mě."

Celkově knihu doporučuji. Je tu samozřejmě otázka, jestli nevadí, že hlavní motivy v knize jsou spíše jen nadhozeny, nejsou dovedeny do důsledných konců: třeba u těch fitness táborů pro otylé se vysloveně nad nimi vznáší zlověstná možnost, že jde o veliké vládní spiknutí, které z nich udělá rychle skutečné koncentrační tábory. Ale já se přikláním spíše k tomu, že je přinejmenším stejně dobré jenom napovědět, pokud napovídá dobrý autor jako p. Grant.

První věta knihy: Není jisté, kdy přesně začala být nadváha trestná.

Poslední věta: Všechny jsou pryč.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře