Tááák. Dneska jsem slaměným vdovcem. Jestli se nepletu, tak poprvé od návratu mrňouse z porodnice mě rodina opustila na výlet a zanechala mě trpět v domácnosti samotného. Takže zatímco jindy bych si pustil fotbal a napsal blog, tak dneska.... mno... pustim si fotbal a napíšu blog.
Tuhle útlou brožurku malého formátu jsem si vzal jen v běhu naposledy v knihovně, bez velkých očekávání. Neměl jsem čas moc vybírat, protože jsem tam skočil jen o polední pauze.
Spíš jsem si chtěl doplnit celkový obrázek o Durychovi, když jsem četl onehdá výbor jeho publicistiky. Studie Martina C. Putny nazvaná Jaroslav Durych bylo ale velice příjemné překvapení. Nedovedu absolutně posoudit, nakolik je obraz věrný a odpovídá názorům největších autorit (netuším ani, kdo takové autority jsou).
Ale rozhodně nabízí ta brožurka obraz plastický, věrohodný a perfektně čtivý. Je to psáno stylem, který mi velice vyhovuje: chce něco říct, snaží se to formulovat stručně, ale přesně a srozumitelně; uvádí do souvislostí, argumentuje příklady. Není to banální, ale každému bych to doporučil ke čtení. Je tam řada pěkných přesahů do dějin Republiky.
Nebudu se snažit obsah parafrázovat, studie je hutná. Celkově bere u Durycha jako rovnocenné složky beletrii a publicistiku. U té publicistiky je toho dost povážlivého; evidentně to byl blázen typu, který je mi hodně nesympatický. Neustále ironický, polemický a provokativní za každou cenu, aby si potom mohl stěžovat, jak mu ubližuje ten ach tak trapně přízemně rozumný mainstream.
Doplnil jsem si pár informací, na které jsem byl zvědav po čtení té publicistiky:
- ve skutečnosti to nebyl žádný disident. Publikoval volně, byl uznávaný, i když to nikomu tedy moc neusnadňoval;
- s těmi fašouny se na konci 30. let tak zaplet-nezaplet, ale jen, dokud byli v opozici. Po 15.3.1939 odmítal publikovat. Na konci života pak prý sebekriticky uznal, že to trošičku přeháněl;
- s Čapkem se prý dlouho celkem uznávali, byť patřili do jiných táborů, a spor vedli korektně. Do pokleslé úrovně se to dostalo až koncem tricítek, kdy Deml psal o tom, že Čapek má třetiřadý charakter, neb je vojenské služby neschopný.
Člověk pořád lehce hledá v té republice, zdali tam někdo uvažoval způsobem, který by byl opravdu přijatelný i pro mě z dnešního pohledu (vedle Čapka). Protože je tam sice pár jedinců, kteří jsou zábavní apod., avšak vždy je tam nějaká docela podstatná výhrada. Co jsem si tak udělal závěr z té studie, tak od Durychovy práce bohužel asi přínosný přesah pro současnost neočekávám.
Spíš jsem si chtěl doplnit celkový obrázek o Durychovi, když jsem četl onehdá výbor jeho publicistiky. Studie Martina C. Putny nazvaná Jaroslav Durych bylo ale velice příjemné překvapení. Nedovedu absolutně posoudit, nakolik je obraz věrný a odpovídá názorům největších autorit (netuším ani, kdo takové autority jsou).
Ale rozhodně nabízí ta brožurka obraz plastický, věrohodný a perfektně čtivý. Je to psáno stylem, který mi velice vyhovuje: chce něco říct, snaží se to formulovat stručně, ale přesně a srozumitelně; uvádí do souvislostí, argumentuje příklady. Není to banální, ale každému bych to doporučil ke čtení. Je tam řada pěkných přesahů do dějin Republiky.
Nebudu se snažit obsah parafrázovat, studie je hutná. Celkově bere u Durycha jako rovnocenné složky beletrii a publicistiku. U té publicistiky je toho dost povážlivého; evidentně to byl blázen typu, který je mi hodně nesympatický. Neustále ironický, polemický a provokativní za každou cenu, aby si potom mohl stěžovat, jak mu ubližuje ten ach tak trapně přízemně rozumný mainstream.
Doplnil jsem si pár informací, na které jsem byl zvědav po čtení té publicistiky:
- ve skutečnosti to nebyl žádný disident. Publikoval volně, byl uznávaný, i když to nikomu tedy moc neusnadňoval;
- s těmi fašouny se na konci 30. let tak zaplet-nezaplet, ale jen, dokud byli v opozici. Po 15.3.1939 odmítal publikovat. Na konci života pak prý sebekriticky uznal, že to trošičku přeháněl;
- s Čapkem se prý dlouho celkem uznávali, byť patřili do jiných táborů, a spor vedli korektně. Do pokleslé úrovně se to dostalo až koncem tricítek, kdy Deml psal o tom, že Čapek má třetiřadý charakter, neb je vojenské služby neschopný.
Člověk pořád lehce hledá v té republice, zdali tam někdo uvažoval způsobem, který by byl opravdu přijatelný i pro mě z dnešního pohledu (vedle Čapka). Protože je tam sice pár jedinců, kteří jsou zábavní apod., avšak vždy je tam nějaká docela podstatná výhrada. Co jsem si tak udělal závěr z té studie, tak od Durychovy práce bohužel asi přínosný přesah pro současnost neočekávám.