Legendy, urbánní legendy - zase jednou jsem ukradl Sargo knihu, když ji někde rozečtenou odložila. Pak ji asi tak týden nedostala, neboť jsem se od tohoto románu nemohl odtrhnout. Naštěstí nese tato příkoří naprosto stoicky.
Odborně se tomu říká mytologie a jsou lidé, kterým se to líbí. Osobně mi na podobných blábolech připadalo vždycky zajímavé jen to, jak dlouhé stíny vrhají někteří obzvláště drzí hochštapleři.
Kdybych si v různých bozích a legendách liboval, mohl se mi fantasy román Američtí bohové od Neila Gaimana líbit ještě více. Většina hlavních postav jsou totiž staří bohové celého světa, které si do Nového světa přinesli s sebou přistěhovalci. Tyto nadlidské veličiny žijí však již začasté pozapomenuty a schyluje se k velké bitvě s božstvy moderního věku. O božstvech moderního věku se naštěstí píše jen málo a příběh se popisuje z pohledu družstva seniorů. (Větvění o údajném religiózním vztahu spotřebitelů k nákupnímu vozíku je totiž dle mého velice neoriginální. Ono tak rozšířené nadávání na samoobsluhy považuji vůbec celkově za hrubě přitroublé.)
Mladí mají k dispozici organizaci tajemných agentů, kteří vyslýchají zatčené ve vlacích bez oken, které v noci křižují krajem a stojí na slepých kolejích hluboko v lese. Přátelé konspirace budou nadšeni. K té organizaci jeden pěkný citát:
Vedle tradičních legend si dal autor práci i s nastudováním urbánních legend a obzvláště první část knihy z nich čerpá.
Hlavní linka války bohů je prokládána obrazy z různých dob, které ukazují osudy lidí, s nimiž staří bohové do Ameriky přišli. Zpravidla jsou to osudy smutné. Některé obrazy se vryjí do paměti silně, třeba příběh jedné otrokyně zavlečené z Afriky:
Knihu hodnotím kladně. Skoro se zdá, že možná přeci jen může existovat intelektuální fantasy. I když - kdybych o knize nečetl pochvalnou zmínku v Magazínu F&SF, do žánru fantasy by mě asi nenapadlo ji vůbec řadit. Američtí bohové jsou dle mého na pomezí žánrů nebo mimo ně - z velké části je to prostě moderní mainstreamový román s magickými prvky.
Přestože celkové ladění je poetické a melancholické, vydařila se myslím i pointa příběhu.
Za určitou logickou minelu v konceptu té story považuju otázku, proč by staří bohové měli trpět tím, že byli zapomenuti lidmi v Americe. Proč je Amerika tak strašně důležitá třeba pro božstva starého Egypta? Proč nezůstali prostě na Nilu, kde by to zapomenutí nebylo tak hluboké?