Nick Hornby - Fotbalová horečka

3. říjen 2013 | 23.58 |
› 

Tak, dočetl jsem všechny tři části trilogie Omnibus p. Hornbyho (dodatek: v komentářích jsem byl poučen, že omnibus je obecný název pro svazek s více romány... ). Jelikož jsem přeskakoval, tak jako poslední jsem teď četl první díl, a to fotbalové vzpomínky Fotbalová horečka.

omnibusFotbalová horečka je hodně neliterární. Jde prostě o vzpomínky autora na jeho život jako fanouška Arsenalu. Na fotbal ho vzal jako jedenáctiletého poprvé v r. 1969 jeho otec po rozvodu, když neměli kam chodit při stanovených společných dnech. Kniha je dovedena do současnosti v době sepsání, tj. do r. 1992. 

Kapitoly jsou nazvány podle významných zápasů. P. Hornby komentuje vývoj Arsenalu, ale především svůj život. Často nachází neuvěřitelnou paralelu mezi tím, jak se dařilo Arsenalu na hřišti a jak se dařilo jemu v životě.

Podstatnou část textu tvoří pak úvahy o fotbale: především o Arsenalu, o návštěvnících, o postupné komercionalizaci fotbalu. V různých obměnách se vrací k tomu, co vlastně lidi na fotbale mají. Hned ze své první návštěvy na stadionu jako dítě píše:

Jenomže na mě nejvíc ze všeho nezapůsobila velikost obecenstva, ani to, že se tu dopělým dovolovalo hulákat "ČURÄKU!" tak hlasitě, jak se jim zlíbilo, aniž by to kohokoli vyvádělo z míry. Nejvíc na mě zapůsobilo, jakou většina mužů kolem mě dávala najevo nechuť, nefalšovanou nechuť z toho, že tu jsou. Pokud jsem viděl, nad tím, co se dělo po celé odpoledne, se vůbec nikdo ani trochu nebavil, přinejmenším ne v tom smyslu, v jakém jsem tomu rozuměl. Do několika minut po výkopu všichni načisto zuřili ("Ty seš nemožnej, Goulde. Fakt nemožnej!" "Sto liber tejdně? STO TEJDNĚ! Měli by je platit mně, že se na tebe koukám.") - s ubíhajícími minutami hrací doby se vztek měnil v ublíženost, načež jako by zplaněl v zapšklou, zamlklou nespokojenost.

Kniha si plyne jako obyčejná slohová práce. Ale několik momentů mi z ní myslím utkví:

- Především jde o připomenutí dvou velkých fotbalových tragédiích a zamyšlení nad nimi: prvním bylo neštěstí v Bruselu v roce 1985 při zápasu Liverpool - Juventus, při němž zahynulo 39 lidí. Tuto událost si z tehdejších zpráv pamatuji.

- Vůbec si nepamatuji druhé fotbalové neštěstí, a to 96 mrtvých ze semifinále anglického poháru v roce 1989, tentokrát šlo o fanoušky Liverpoolu. V obou případech byli lidé ušlapáni davem nebo se v davu udusili ve stoje.

- Vedle těchto smutných záležitostí je knížka - aniž by se o tom zmiňovala - inspirativní v tom, že jde o práci člověka, který trávil celá desetiletí života bezúčelným postáváním na hloupém fotbalu. Až se mu podařilo tuto vášeň a koníček proměnit v profesi a napsal tuto úspěšnou knihu právě o tom postávání.

Literárně jsou nejlepší opakované pasáže o tom, že většina života fanouška Arsenalu spočívá v tom, že sledoval zápasy mužstva, které již na začátku zimy jasně nemělo šanci na titul a ani nemohlo sestoupit. Takže nebylo do konce sezóny vůbec o co hrát. A přesto skutečný klubový fanoušek obětuje cokoliv, aby stál v mrazu na tribuně a sledoval třetí porážku 0:1 se zcela nudnými soupeři, kterým též o nic nejde.

V anonymitě davu ale nachází dlouhodobě téměř domov. Dokonce v určité fázi života, kdy podléhá depresím, ho fotbal vytáhne zpět do lepší psychické rovnováhy.

Jak jsem psal, kniha obsahuje úvahy o prakticky všech tématech, o nichž lze ve vztahu k fotbalu přemýšlet: ceny lístků, typy diváků, snaha klubů přilákat do ochozů namísto násilnické násilnické nižší třídy zámožnější diváky atd. P. Hornby si je vědom toho, že se svým intelektuálním přístupem k fotbalu je divákem netypickým. Ale současně píše, že by nebylo správné vyhnat vysokými cenami všech lístků zcela chudé mladé muže, protože oni tím svým hulákáním dělají atmosféru stadionu, tedy vytvářejí produkt, za který je ochotna platit střední vrstva vysoké vstupné do lóží a na hlavní tribunu.

V knize je jen minimum vulgarit, i když by k tomu prostředí jinak jistě dávalo dost důvodů. A když vulgaritu použije, tak naprosto správně. Třeba v úvaze o rasismu fotbalových diváků. 

Někdy se vám stane, že černý hráč protivníka se dopustí faulu nebo zahodí dobrou šanci nebo promění dobrou šanci nebo se dohaduje s rozhodčím - a vy sedíte a klepete se neblahými liberálními předtuchami. "Prosím vás, budťe všichni zticha," drtíte nervózně mezi zuby. "Prosím vás, nekažte mi to." (Račte si povšimnout, nekažte mi to, mně, ne tomu nešťastníkovi na hřišti, který musí hrát pár metrů od nějakého vrahounského fašistického bojůvkáře - takovou sebelítostí trpí moderní volnomyšlenkář.) A pak nějaký neandrtálec vstane, ukáže na Inceho nebo Wallace nebo Barnese nebo Walkera, a vy zadržujete dech... on na něj křikne ty píčo nebo čuráku nebo něco jiného dodstatečně sprostého, a vás naplní absurdní, rafinovaná velkoměstská pýcha, protože to důležité barevné adjektivum se nedostavilo. Vite, že kdybyste byl na fotbale někde v Merseyside nebo na západě nebo severovýchodě země, anebo vlastně kdekoli, kde nemají významnější zastoupení rasové menšiny, to adjektivum by zaznělo. Ale poctivě vzato není moc na co být pyšný - jen proto, že nějaký člověk řekl druhému píčo a ne černá píčo.

Knihu bych doporučil. Připadá mi jako komplexní úvod do úvah o fotbalu od autora ze země, která má všechny předpoklady umět psát o fotbalu.

Samozřejmě je potřeba být opatrný při aplikaci těch věcí na naše domácí prostředí. (To platí nejen o fotbalu.) Sice se to nazývá stejným názvem a má to stejná pravidla a mnoho shodných znaků, ale počítám, že anglická liga a anglické týmy jsou poněkud jiné instituce než jejich české protějšky. Už jenom ty pasáže z doby, kdy p. Hornby studoval v Cambridge a chodil se dívat na zápasy 4. ligy. Popisuje tam rodinou atmosféru a figurky pomalu jak p. Neruda na Malé Straně. Jenomže mimochodem uvádí, že ta rodinná atmosféra obnášela průměrnou návštěvu čtyři tisíce diváků (což mu připadá směšně málo proti první lize). Pro porovnání stojí za zmínku, že první výhru Znojma v tomto ročníku Gambrinus ligy sledoval o minulém víkendu 391 platící divák.

Kniha tématicky zapadla do mého aktuálního naladění. Pozoruji ve svém okolí, že lidé sledují fotbal a jsou schopni o něm konverzovat (to ostatní cení v knize i p. Hornby, že díky fotbalu prošel střední školou, protože vždycky se našel někdo z vyššího ročníku, kdo taky fandil Arsenalu, čímž pádem bylo snadnější obstát). Při uspávání dítka jsem začal od září sledovat tedy v pondělí na telefonu Dohráno, i když se mi kvůli tomu kolegové posmívají.

Čistě akademicky si už dlouho říkám, že mi není protivná představa, že bych se chodil dívat na fotbal, ideálně se synem. To je však jen představa teoretická a nemíním ji testovat na realitě. Stejně jsem jen obecný fanoušek dobré kopané a nefandním žádnému týmu, rozhodně ne žádnému, který zrovna nevyhrává. A hlavně nerad jsem políván pivem a v konfliktních situacích vůbec.

První věta knihy: Je to pořád ve mně a hledá to, kudy ven.

Poslední věta: Už jen chybělo, aby Ian Ure zakopával o vlastní nohy a aby na sedadle vedle mě seděl táta a nespokojeně bručel.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Nick Hornby - Fotbalová horečka baby-friendly-blog 04. 10. 2013 - 07:24
RE(2x): Nick Hornby - Fotbalová horečka jarmik 04. 10. 2013 - 07:38
RE: Nick Hornby - Fotbalová horečka martin* 20. 10. 2013 - 20:59