Tlustou trojknihu od p. Hornbyho mi půjčil p. TN, když jsme u nich byli posledně na návštěvě.
Mohu potvrdit, že Všechny moje lásky je poměrně méně vážná beletrie, ale i tak mi trvalo ji dočíst. Zachycuje pětatřicetiletého hlavního hrdinu ve chvíli životní krize, kdy se mu zdá, že mládí pomalu končí. Zrovna se rozchází s přítelkyní (přesněji ona s ním). V té chvíli on vzpomíná na pět rozchodů, které se ho v životě nejvíc dotklo - tím je dána retrospektivní první část.
V knížce je spoustu referencí na pop music, protože hlavní hrdina má krachující prodejnu gramodesek a cédéček (příběh se odehrává někdy kolem poloviny devadesátých let) a hudba je jeho život, jediné, co ho zajímá. Čtení mě bavilo, ale odkazy na písničky nebo televizní pořady a celebrity jsou velice únavné, když jich znám jen malý zlomek.
V jednu chvíli jsem doufal, že si z četby odnesu praktický tip, a sice, když hlavní postava vzpomíná na dobu DJingu a kterých pět hitů zaručeně plnilo parket. Dal jsem si tu práci a našel jsem si je na youtube, ale bohužel mě nezaujaly. Pokud jste amatérským DJ, posuďte sami:
Mimochodem, pět nejúspěšnějších titulů, které v Grouchu vždycky zaplnily parket: It's A Good Feeling - Smokey Robinson and the Miracles; No Blow No Show - Bobby Bland; Mr Big Stuff - Jean Knightová; The Love You Save - Jackson Five; The Ghetto - Donny Hathaway).
Metoda vypočítávání něčeho "5 nej" jde ostatně celým textem: 5 nej kytarových sól, 5 nej filmů toho a toho člověka atd. Lidé jsou často charakterizováni právě tím, co je jejich 5 nej.
V určitých chvílích se zdá, jako by kniha měla centrální myšlenku, a sice, že od doby masových médií a pop kultury je náš (přinejmenším těch, kteří mají pop music rádi) životní pocit formován kýčovitým světem popových textů.
Třeba ten život všichni žijeme moc na plné pecky, my, kteří každý den absorbujeme všechny ty emoce, a výsledkem toho je, že se nikdy necítíme jen spokojeni: musíme být buď neštastní, nebo extaticky, po uši šťastní, a takových stavů se dá ve stálém a pevném vztahu docílit těžko. ... Vždyť desky mně pomáhaly zamilovat se, to je bez debaty. Slyším něco nového, kde je tak geniální akordový přechod, že jsem z toho celej vodvařenej, a dřív, než se naděju, už se po někom rozhlížím, a dřív, než se naděju, už ji mám.
Ještě dám jeden citát, protože prakticky doslovně kopíruje, co jsem si říkal loni při oslavách čtyřicetin na téma pořizování si dětí v tomto věku, když jsem si počítal, jak to vlastně vychází se šancí vidět vlastní vnouče, když mám mladší dítko v osmatřiceti.
Je ti třicet šest a nemáš děti. A kdy je teda chceš mít? Až ti bude čtyřicet? Padesát? Řekněmě, až ti bude čtyřicet, a řekněme, že tvoje dítě bude chtít mít děti až v šestatřiceti. To znamená, že se budeš muset dožít o hodně víc než sedmdesátky, abys aspoň koutkem oka zahlídnul svý vnouče.
Všechny moje lásky není velkolepým uměním a zvlášť zpočátku jsem byl nedůvěřivý, co mají znamenat ty dětské a pubertální lásky. Ale nakonec jsem ji dočet se zájmem a nevaruji před ní. Rozhodně se chystám přečíst si i zbylé dvě části trilogie.
První věta knihy: Pět nejvýznamnějších rozchodů, co mě kdy postihly, a to v chronologickém pořadí:
1) Alison Ashworthová
2) Penny Hardwicková
3) Jackie Allenová
4) Charlie Nicholsonová
5) Sarah Kendrewová.
Poslední věta: Dnes večer mi totiž poprvé v životě začíná svítat, jak na věc.