Republika v nebezpečném světě

9. červenec 2011 | 23.31 |

Když jsem byl na kolejích, tak byl p. TN jakožto můj spolubydlící hlavním zdrojem literatury. Jenomže to bylo už pomalu před dvaceti lety.

_copyright_2_199847Až vloni jsem si od p. TN opět půjčil dvě knížky a byly to obě naprosté bomby (o Architektuře štěstí jsem psal zde a o Co viděl pes jsem psal zde). Tak jsem si říkal, jestli by nebylo logické zase o něco poprosit. Při poslední návštěvě jsem tak dostal zapůjčenu práci od p. Kovtuna s názvem Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918 - 1935. Pan TN k tomu říkal něco v tom smyslu, že ta knížka mu znovu zkonstruovala pojem čsl. Republiky po všech těch kritikách, co se na ni snášejí.

Poté, co jsem tu bichli přelouskal, tak musím říct taktéž, že p. Kovtun mi znovu zkonstruval pojem čsl. Republiky po všech těch kritikách, co se na ni snášejí.

Je to dějepisná kniha staré školy jak se patří a pořádný kus čtenářské práce: poctivých 816 stran textu, bez jediného obrázku, bez jediného grafu.

Tradiční je i v tom, čeho si všímá a nevšímá: sleduje období první republiky tím nejklasičtějším způsobem, tj. především z hlediska mezinárodních vztahů (konference, smlouvy a především hodně dobových diplomatických depeší, k nimž měl autor nyní prý přístup) a čistě politických záležitostí, jako jsou koalice. Zvláštností stylu jsou jen občasné charakteristiky jednajících státníků, které jsou uvedeny popisem jejich vzhledu a osobnosti.

Naopak minimální zájem má v této knize p. Kovtun o ekonomiku a věci sociální. Tohle jsou přitom věci, které mě dnes zajímají více než politické konference. Jiná věc je, jestli nedělám chybu, případně ještě jiná věc, jestli v popisované době mezi válkami byla třeba důležitější ta politika a my máme jen ten nezasloužený luxus, že ji můžeme ignorovat?

Zkusím si poznačit hlavní závěry, které v knize jsou, jak jsem je alespoň pochopil já. Styl psaní je takový, že p. Kovtun se závěry a zobecněními hodně šetří. Většinou jen hrne detailní popis akcí a nechá závěr na čtenáři. Ten obraz, který podává, mi připadá v hlavních rysech velice tradiční a nerevizionistický. Celkem se to hodně blíží tomu, co mě učili ve škole.

- Systém založený versailským systémem byl lepší než situace před první světovou válkou.

- S Německem nebylo ve versailských smlouvách nakládáno nijak tvrdě, spíše naopak. Rozhodně to bylo zacházení nesrovnatelně mírnější, než jaké by se dalo čekat od případného vítězného Německa; už podle toho, co Německo předvedlo kdykoliv, když nějakou válku vyhrálo - například o dva roky dříve v brest-litevském míru s Ruskem.

- Německo bylo ukřivděné bezdůvodně, reparace pořádně nikdy neplatilo, přestože svou agresí zničilo podstatnou část Francie a Belgie.

Francie musela splácet dluhy vůči svým spojencům, hlavně USA a Anglii, za pomoc ve válce, ale proti tomu nikdy nedostala prakticky žádné větší platby reparací od Německa. Cituje tam p. Masaryka, když srovnával chování Francie po porážce od Německa v r. 1871: Francie tehdy splatila reparace, uznala porážku a soustředila se na konsolidaci vlastních sil pomocí dohod. Nic takového Německo po první sv. válce nedělalo.

- Německo nepocítilo pořádně porážku a bylo od počátku opět agresivní, k čemuž využívalo rychlý hospodářský růst. Zahraniční politika výmarských vlád (hlavně ministr Streseman) se nijak podstatně nelišila od pozdější zahraniční politicky nacistických vlád, kromě větších skrupulí ohledně použití násilí. Docela rozsáhle se věnuje i násilí, které v německé politice trvalo prakticky pořád od první sv. války, tj. atentáty, násilné protesty a potlačování, nespravedlivá justice, která systematicky netrestala pravicové násilí apod.

- Podobně násilné a divoké poměry jsou popisovány i v řadě jiných zemí, hlavně v Rakousku a v Itálii, do určité míry i v Maďarsku a Polsku. Ve srovnání s tím vypadá znovu přesvědčivě ten tradiční obraz Republiky jako na poměry své doby relativně civilizovaného a umírněného režimu. Věnuje se většině hlavních politických procesů a skandálů, včetně toho, jak se čsl. justice vyrovnávala s nacisty poté, co zvítězili v Německu a byli u nás přímo neměckou vládou financováni. Tyto procesy dělají výborný dojem, jsou na místě, ale současně mají řádnou formu a tresty jsou vynášeny s chladnou hlavou a nijak vysoké. Rozebírá i střílení do demonstrací v Republice, kde byli i mrtví. S tím, že to však byly excesy a nezvládnutí situace na místě, z nichž nikdo nebyl šťastný a následoval vždy jasný zákaz držet se maximálně zptáky, jak v případě poválečných německých demonstrací, tak v případě sociálních demonstrací ve 30. letech.

- Velice negativně vyznívá prakticky po celou dobu role Anglie, která podrážela snahu Francie udržet Německo na uzdě.

- P. Masaryk a p. Beneš byli k německé menšině v Republice vstřícní a byli ochotni k ústupkům, zejména vždy podporovali účast německých stran ve vládě. Německo pro celou dobu trvání republiky nemělo zájem o dobré vztahy, cílem bylo vždy oddělit území s německým obyvatelstvem od českých zemí, nikoliv rovnoprávnost německého obyvatelstva v ČSR. K tomu dokládá bohatě především korespondenci německého velvyslance v Praze do Německa. Pěknou poznámku má o p. Franzi Spinovi, sudetoněmeckém agrárníkovi, který byl členem mnoha čsl. vlád. Byl to profesor bohemistiky na pražské německé univerzitě a prý často opravoval svým českým ministerským úředníkům germanismy. Ohledně Maďarska cituje několik výroků p. Masaryka s novináři, že byl připraven upravit hranice s Maďarskem, ale dohodou, ne pod nátlakem.

- Nemohu to teď zpětně dohledat, ale píše o záboru Stavovského divadla po převratu v r. 1918, které provedli čeští nacionalisté. P. Masaryk byl silně proti a na protest proti tomu do konce života do Stavovského divadla nevrkočil (i když byla následně vyplacena nějaká náhrada). Zmínka je i o záležitosti tradičních insignií Univerzity Karlovy, které náležely německé univerzitě, a byly odebrány pro českou univerzitu též nějak ne úplně po dobrém. 

- Pro mě byl zajímavý i popis vzniku Republiky. Že sice Němci dlouho nebyli v parlamentě - ale bylo obtížné je tam mít, protože tam být sami nechtěli. Co to šlo, tak jezdili zasedat do rakouského parlamentu do Vídně.

- Krásný portrét kniha podává o práci p. Švehly, předsedy agrární strany a vedoucího většiny vlád prvního desetiletí. Překonává ten tradiční obrázek intrikána a ukazuje uvědomělého a spolehlivého organizátora, který byl samostatně myslící, ale vždy byl oporou pro p. Masaryka a jeho ideály. Teprve organizačními schopnostmi p. Švehly se naplnila prakticky účast slovenských a německých zástupců na vládě. Vedle p. Švehly celkem oceňuje p. Kovtun i pozdější agrárnické premiéry p. Hodžu a p. Malypetra.

- Poměrně velkou pozornost věnuje českým nacionalistickým odpůrcům Hradu, národním demokratům i fašistům. Evergreenem je vztah s p. Kramářem - hlavně se vrací peripetie, že p. Kramář si stěžoval, že p. Beneš řekl p. Masarykovi, že p. Kramář o p. Masarykovi řekl, že to se mu ten odboj v zahraničí dělal, když se válel po hotelích. To válení po hotelích bylo nějaké velké téma.

- Pro mě byla novinkou kapitola o přítelkyni p. Masaryka ve stáří, po smrti jeho manželky, což byla pí. Oldra Sedlmayerová.

Z takovéhle knížky to stejně nemá smysl, abych se snažil něco vypisovat. Rozhodně p. Masaryk, p. Beneš a p. Švehla tam vycházejí jako osobnosti mezinárodního formátu, které pracovaly pro dobrou věc, ale nebyli to radikální blázni, vždy hledali dohodu a slušný kompromis.

Knihu doporučuju, dle mého názoru je to výjimečné dílo.

První věta knihy: Kniha o republice v nebezpečném světě začíná tam, kde skončila má kniha o Masarykově triumfu: návratem prvního prezidenta do Prahy po čtyřleté osvobozovací akci.

Poslední věta: Zánik Československa, stvořeného v roce 1918, byl předehrou k zabíjení a vraždění, které trvalo skoro šest let.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Republika v nebezpečném světě jn 10. 07. 2011 - 12:41
RE(2x): Republika v nebezpečném světě jarmik 10. 07. 2011 - 23:26